17 října 2009

14.10. Kyselý ksichty v Palmýře (by Evka)


Den začal přesunem budíku ze 7 na 8 a pak na půl 9, protože Andy zahlásila, že by se nemohla dívat na naše kyselý ksichty, když bychom vstávali brzo. Půl devátá byla tak akorát, abychom se zabalili, najedli a přesunuli bagáž k Mohammedovi do hotelu. Ruiny staré Palmýry na nás čekaly v plné kráse. Jde o velký komplex z doby římské, kdy se z Palmýry stala důležitá spojnice mezi východem a západem. Město se stalo také římskou kolonií, což znamenalo získání stejných práv jako měli Římané a zrušení povinnosti platit impériu daň. V tomto období (2. stol. n. l.) byla Palmýra v největším rozkvětu.
Nejzachovalejší část, Bellův chrám, byl už plný organizovaných zájezdů. Občas jsme se přifařili k nějaké skupince s průvodcem. Bez výkladu jsou to bohužel jen velké ruiny. Po procházce po kolonádě až k Pohřebnímu chrámu jsme zalezli do stínu (jedinný v okolí) a vychutnávali jsme si ta staletí v ležmo. Byla to moc příjemná siesta, protože slunko už bylo pěkně vysoko a teplota se pohybovala určitě okolo třicítky. Ruiny Palmýry jsou nyní rozloženy na 50 ha.

Díky dostatku času jsme zevlujícím krokem prošli celé soudobé městečko. Bylo to první místo, kde děti chtěly za focení "Ben, money, banana... " Lezly přímo do objektivu a věšely se na mě, dokuď jsem neudělala fotku. Pak chtěly propisku. Neumějí totiž vyslovit P na začátku slova. I když slovo Palmyra jim problém nedělá. Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsme pochopili co tím "ben" myslí.

Odpoledne, kolem čtvrté, jsme se doloudali do Mohammedova hotelu. Na velbloudí trip jela ještě čtveřice Španělů, Francouz a jeden Švýcar. Vše se rýsovalo výtečně. Narozdíl od nás neměli zamluvené velbloudy, takže jejich přesun nebyl tak dobrodružný jako náš. Mohammed nás naložil do auta a vezl za ruiny k Údolí hrobů. Tam čekali dva velbloudi, Romeo a Bob Marley.
Velbloudi prskali, frkali a ječeli. Představovala jsem si vždycky velblouda jako velice milé, jemné a nesmrdící zvířátko. Realita byla trochu jiná. Nasedli jsme na podivné sedlo bez třmenů, kde k držení byla jen jakási tyčka vzadu a vepředu. Nic moc pohodlí. Člověk tam spíš jen tak plápolá. Hlavně ten náš Bob se párkrát zasekl, že se mu prý nechce do pouště a začal si sedat, což je asi ten nejhorší manévr. Klekne si totiž na přední a z rovnovážné polohy se najednou stane nakloněná rovina v úhlu 45° takže člověk má dost co dělat se udržet na těch dvou tyčkách, co tam jsou.
Moje romantická představa o jízdě na velbloudovi vzala za své a slíbila jsem si, že nazpátek se už na něm rozhodně nesvezu. Nehledě na nehorázně otlačený zadek. Ovšem zážitek mám skvělý.
Úplně potmě jsme dorazili k beduínskému stanu, kde už byli i ostatní. Rozdával se čaj a povídalo se. Hvězdy se začaly objevovat a spaní v poušti dostávalo jasnější obrysy. Byly vidět milióny hvězd. Jediný zdroj světla, nasvícení hradu v Palmýře (cca 5km) rušilo tenhle ideální obrázek. Být dál v poušti, ne tak za humny od civilizace, bude asi opravdu zážitek.

Mohammedovi kolegové přivezli místní beduínskou specialitu, Mansaf - rýže, cizrna, kuřecí a hrášek. Velmi vydatné a chutné jídlo. Neromanticky to přivezli autem až ke stanu, ale budiž. Po večeři se žačaly hrát hry, beduíni začali i zpívat a hrát na bubny. Následovalo pozorování hvězd až někdy do 2.

Ustláno bylo na matracích ve stanu.

Žádné komentáře:

Okomentovat