13 října 2009

12.10.09 Deir ez Zur u řeky Eufrat

Starý pán nás vzbudil nečekaně v 6 ráno, že nejlepší spoj do Deir ez Zoru jede v 7. Natlačili jsme do sebe v rychlosti placky, džem, sýr a čaj a vyrazili. Na autobusáku byl malý problém, protože si vás tu musí policie zapsat, když odjíždíte a když přijíždíte. Jelikož jsou irácké hranice blízko, je to z bezpečnostních důvodů pro cizince.

V mikrobusu rozjíždíme hru na oslíka ze Shreka, "Kdy už tam budem? A teď? " Oslík jsem já, Andy je Fionna a Martin je Shrek. Jsme už unaveni, po maratonu v Aleppu a krátkém spánku v Raqqe. Chechtáme se už všemu. Deir leží na břehu Eufratu, jediné životadárné žíle v okolí. Po cestě je vidět poušť, uplácané domečky z hlíny, ovce a podivní psi ovcopsi. Andy se těší na pořádné dobrodrůžo. Když jsme v Aleppu řekli, že pojedeme dál na východ, dívali se na nás jako na blázny. Co tam prý uvidíme. Andy odpovídala, že tu starou Sýrii. Nic světoborného se ale nekonalo. Deir je jakékoli jiné město. Je pravda, že je to poprvé, co zde vidím nějaké žebráky. V jiných městech téměř nebyli. Nicméně ulice i lidé jsou podobní.

Ubytovali jsme se v hotýlku podle Lonely Planet. Jediný zmiňovaný, s majitelem, který mluví dost dobře anglicky. Chlapík byl velmi milý, ovšem pokoje byly v dosti otřesném stavu. Stálo to sice na jednoho 250 lir (asi 120Kč), ale tu hodnotu to nemělo. Pán měl štěstí, že o něm do Lonely napsali.

O přestávce na čaj, na který nás pozval, jsme napsali pohledy. Stále v duchu velké srandy. Únava se stupňuje, takže srandovní nám přišlo už skoro všechno. Vyrazili jsme pak na imigrační úřad. Chtějí zde jen 2 fotky a prý je to nejlepší místo pro prodloužení pobytu. Sice se nás chtěl úředník prvně zbavit, tím, že máme ještě jeden den do dovršení 15 denního limitu, ale my se nedali. Nakonec nám dal formuláře ve francoužtině, kterým jsme moc nerozuměli. Po pár dotazech co vlastně máme vyplnit nám odpovídal na vše NO PROBLEM. Ok, tak no problem, něco jsme vyplnili a něco ne. Ať se úřednický šiml nažere a dá nám pokoj. Vísa prodloužena. Je to jen banální formalita a moc nechápeme proč.

Následovala návštěva muzea, které by mělo být jedno z nejlepších. Právě probíhala rekonstrukce velmi zajívamým stylem. Malíři si ani nezakryli exponáty, co viseli na zdi. Občas někde na něco kápli bílou barvou. Kein stress.

Na pokoji jsme dospávali deficit a navečer vyrazili k Eufratu. Po cestě oslík zase zlobil a dožadoval se čokoládičky, že prý jinak dál nepůjde.

Martin zaplul k místnímu holiči a nechal se jak ostříhat, tak oholit - holí se zde štětkou a pěkně břitvou. Vypadal jak znovuzrozený. U hotelu jsme potkali už podruhé chlapíka co přijel chvíli po nás. Vyklubal se z něj kanadský Bill. Na balkoně s pivkama (ano, našli jsme obchod s chlastem) jsme povídali asi do 11.

Zítra vyrazíme do Palmýry.

Ahmed se už několikátý den neozval. Heuréka.

Žádné komentáře:

Okomentovat