Centrální Amerika - resume

RESUME
Když to tak vezmu kolem a kolem, tak tu teď uvedu několik nejlepších a nejhorších zážitků, které jsme na cestě potkali.

Best
1. kapustňák v Belize
2. reef na Tabacco Caye
3. let hlavou dolů v potápění v Hondurasu
4. Tikal a Flores
5. schovaný vodopád na Palenque
6. surfování v Nicaragui
7. výhled z Mombacha
8. noční potápění
9. Cerro Negro a běh z kopce
10. jídlo v Belize a Granadě
a mnoho dalších

Worst
1. 2-denní přejezd po souši Belize (Dangriga) - Gautemala - Honduras (Utila)
2. svědivá vyrážka z horka
3. Tegucigalpa a podivná atmosféra
4. nesmyslný poplatek v Costa Rice za odjezd
5. odporný taxikář v Puerto Barios
6. sting ray bodnutí při surfování



Obecně je zde poměrně draho. Ceny, které byly uvedeny v Lonely Planet moc neseděly. Hlavně doprava a ubytování. Většinou je zde draho jako u nás. V Costa Rice ještě více.


Když zavřu oči a budu vzpomínat na náš výlet, tak si určitě vybavím těchto několik momentů.
1. nezvyk vyhazovat použitý toaletní papír do koše místo do toalety (jev rozšířený v celé Centrální Americe)
2. placení autobusu za jízdy pomocníkovi, který se proplétal bravurně přeplněným chicken busem
3. už po sto padesáté k jídlu rýže s fazolemi a smažené kuře a ten pocit že to už nemůžete ani vidět
4. popsané autobusy nápisy Jehova je můj pán nebo Bůh žehnej tomuto autobusu
5. cestovatelé co jste je potkali v Mexiku a jedou více zemí pravděpodobně potkáte v některé z dalších destinací
6. všechno co je luxusní tak je brutálně klimatizované (15C v autobuse)
7. buzení se v noci protože je takové vedro že i když člověk jen leží tak se potí


Když bychom se sem vrátili, určitě je tu ještě několik míst, které jsme nenavštívili a stály by za to. Vezmu je postupně.
Mexiko - oblast Yucatánu: Tulum, Holbox, pobřeží, oblast Chiapas: San Cristobal de las Casas
Guatemala - Semuc Champey, Antigua, Lago Atitlan
Belize - Glover Reef
Salvador - pobřeží
Nicaragua - Río San Juan, Isla Omepete, Corn Islands


Toť asi vše. Díky za přízeň a ahoj při dalším cestování.

Evka

Konec cesty a Liberia v Costa Rice

San Juan del Sur je nedaleko hranic s Costa Ricou, kam jsme měli namířeno. Nikde jsme pořádně nenašla za jak dlouho se dá přejet se San Juanu do Liberie. Letadlo nám letělo v půl druhé odpoledne, ale kvůli USA kontrolám trvá odbavení déle. Pro sichr jsme radši v Liberii přespali (30USD za to co v Nicaragui platili 15-20USD). Na letišti nás ještě velmi nemile překvapila odletová taxa, která byla přehnaně vysoká (26USD na hlavu !), s kyselým ksichtem jsme zaplatili u okýnka milé úřednici a snažili jsme se jí vysvětlit, že jsme tu nebyli ani 24hodin. Bohužel je jedno jak dlouho se tam člověk zdržel. Prý do 12hodin od přechodu hranice by se neplatila.
Dnes bych tento přesun udělala jinak. Taxík ze SJS na hranice vyjde na 18USD, hranice otevírají za rozednění – kolem 5, pak busem do Liberie (asi 2hodiny jízdy) a z „dálnice“ Panamericany kde autobus zastaví taxíkem na letiště.

Liberie působí už mnohem více evropsky a vyspěle než ostatní země centrální Ameriky. Je to jedna z mála destinací kam Američani jezdí už dlohou dobu. Poměrně drahá a evropsky působící destinace. Nemůžu ale říct o zemi více, neboť jsme tam pouze přespávali.

A tím naše cesta končí. Bohužel.

San Juan del Sur - Nicaragua

V Nicaragui je toho hodně k vidění na poměrně malé ploše, kde je nejvíce lákadel kousek od sebe. Jde hlavně o západní část země. Přesuny se tedy konají jen půldenní, což je příjemná změna oproti dvoudennímm cestám doteď. Chicken bus z Granady do Rivas trval asi 2 hodiny a vyšel na nějakých 30 Cordobas. Zato taxi compartido (sdílené taxi) z Rivas do San Juan del Sur (20min) vyšlo na 50 C. Chicken bus by tam jel zase přes hodinu až za hodinu, tak jsme zvolili pohodlnější a rychlejší způsob dopravy.
Přepočet je 1USD = 24 Cordobas.

San Juan bylo rybářské městečko se sochou svatého Juana na kopci nad městem. Rio v miniaturním měřítku.
Hlavním zdejším lákadlem je surfování na několika blízkých plážích, které omývá Pacifik. Od ledna do března je prý studený, zbytek roku má příjemnou teplotu.
Samotná pláž v San Juanu není nijak výjimečná ani krásná, je to normální městská zašpiněná pláž. Sice někteří Američani tvrdili že je „Super cool.“ ale nám tak nepřišla. Super cool byla až Playa de Maderas a Playa Remanso. Každý den jsme na některou vyrazili abychom provětrali prkna a zdokonalili se v tomto náročném umění na vlnách.
Z Casa de Oro jezdí každý den transport do těchto končin za pár dolarů. Člověk se sem nedostane sám, páč sem nic nejezdí. Zároveň jsme dostali tip na učitele a majitele surfařské odnože Casa de Oro, prošedivělého vlka Alfreda. Prý se po jeho výuce na prkně dobře sveze i každej balík. Vyzkoušela jsem tedy jeho styl učení a navečer jsem se párkrát sama na vlně svezla. Prozradil spoustu užitečných tipů a radil, která vlna je dobrá.
Je to ale pěkná fuška. Druhej den už nám tak hej nebylo. Pěkně rozlámaní jsme se pokoušeli o totéž co den předtím, ale s horšími výsledky. Třetí den nebyly vlny pro pulce jako jsme my, takže trochu smůla.
Nicméně Alfredo ví co dělá. Můžu doporučit.

Ještě uvedu drobné doporučení při návštěvě místních pláží.Bohužel se zde vyskytuje rejnok (Sting ray) a to v některých obdobích. Když na mladě schované v písku někdo šlápne, bohužel se ožene svým ocasem kde má malý trn. Nejlepší co pomáhá na bodnutí je ihned ve vodě ránu vymáčknout a pak na břehu ponořit nohu do vřelé vody (místní s tím pomůžou). Bolest ustoupí během hodiny – dvou. Jde o běžné zranění, za těch pár dní si na ně šláplo asi 10 surfařů.

Granada a vulkán Mombacho - Nicaragua

Nad koloniální Granadou se tyčí jeden z největších vulkánů v Nicaragui – vulkán Mombacho. Je tak starý, že stačil celý zarůst a jelikož je jedna jeho strana návětrná, tak to není rainforest (deštný prales) ale cloudforest (mlžný prales). Z dálky je krásně tmavě zelený s bílou čepicí valících se mraků od Pacifiku.
Granada leží u největšího jezera v Nicaragui s překvapivým názvem „Lago de Nicaragua“. Když Kolumbus kolem roku 1500 cestoval směrem od Karibiku řekou Río San Juan na sever a narazil na tohle jezero, tak námořníky hodně překvapilo že to není slané moře. Docela to chápu, jelikož jeho velikost je neskutečná. Uprostřed jezera je vulkán Concepción, který vytvořil malý ostrůvek Omepete. Ostrůvek je obydlen a tak nějak zakonzervován oproti ostatnímu světu. Měli jsme návštěvu v plánu ale nějak nám nezbyl čas.
Granada je podobná Leónu, založena roku 1525 s šachovnicovým urbanismem, se žlutým křesťanským kostelem a hlavní barevnou uličkou vedoucí od náměstí k jezeru.

Cvrkot v ulicích tu měl trochu jiné grády oproti línějšímu Leónu. Trhy se vším možným – převážně s čínským nesmyslným zbožím, ruch, hodně lidí, stánkaři s jídlem a projíždějící autobusy, troubící taxíky….

Vyrazili jsme na vulkán Mombacho. Asi 20min jízdy od autobusáku. Vlezné za 3USD bez vyvežení až na vrchol anebo 15USD s malým autobuskem a bez práce. Celou srandu jsme si chtěli pořádně užít, neboť se jde po pěkné zpevněné cestě skrz mlžný les. Varovali nás že je to 6km do kopce s velkým převýšením. Uprostřed nás dokonce zastavil místní podnikavý ranger ve svém super obřím 4x4 jeepu, že nás sveze za 10USD (do jeho kapsy) jestli budem chtít. Kdyby se zeptal před koncem cesty, tak bych se k němu mileráda připojila. Zkrátím to, cesta je to docela dlouhá a hodně strmá a krizovka se dostavila nejen na nás ale i na další odvážlivce co jsme se s nima potkávali ufunění cestou do kopce.
Teprve nahoře začínají značené cesty a treky. Mají to dobře ošéfované, protože téměř nikde se nemůže bez průvodce, což znamená „turisto plať“, ne že by ty dobře značené cesty nešlo projít osamotě, ale prostě tak to tu chodí.
Po předešlém výkonu jsme se spokojili s cestou kolem kráteru a krásným rozhledem. Vyhlídka na Granadu a jezero stála za to. Na svazích zrovna kvetly menší kytky a z dálky to skoro vypadalo jako by šlo o výhled někde z Dolomit. Od Dolomit nás dělilo ale jen pár drobností, třeba že kousek od nás vřely sirné prameny a z mlžného lesa se ozývaly vřeštící opice.

Cesta dolů byla snad horší než nahoru. Umordovaní po celém dni jít pak z kopce pod úhlem 45° bylo moc. V místě kávových plantáží se vyskytli místňáci s náklaďáčkem a tak jsme je ukecali o svezení na korbě s jejich nákladem.

Hladoví jsme dorazili večer do Granady. Od jiných cestovatelů jsme dostali tip na super restauraci Green Cafe, jejich wrap s avokádem, slaninou, vajíčkem a dipem se stal nejlepším jídlem od Belize, kde jsem potkala krevety s česnekem.

Po setmění přišla bouřka a jako obvykle se město a celé okolí zahalilo do tmy. Jsou na to zvyklí, vařili s čelovkama na hlavě a prostírali k příboru i hořící svíčky. Procházeli jsme tmavým teplým městem až do hostelu, kde si lidi příjemně podívali oproti standardnímu civění do iPadů a MacBooků.

Leon a vulkán Cerro Negro - Nicaragua

Přívětivý koloniální León je jako balzám na duši po delším průjezdu Hondurasem. Všude tu milují tuhle brazilskou písničku, už se nám zaryla do hlavy jak jí pořád někde hrají. Musím se podělit aby nehrála v hlavě jen mě.

León pro mě bude ve vzpomínkách místem, kde jsem poprvé pocítala to tísnivé sevření, že se cesta chýlí ke konci, že je potřeba si užít každičký momentíček a pořádně si ho uchovat. Dát do krásné krabičky s pořádnou mašlí abych měla něco "na potom" až bude hůř. Tentokrát mě to chytlo dřív než obvykle. Je to můj klasický předodjezdový jev. Nemám to ráda. Vůbec návraty hůř prožívám.

Když jsme teď plánovali další dny, potřebovali bychom aspoň ještě 14 dní na Costa Ricu, která je plná krásných přírodních parků, jezírek, sopek, pláží, Kokosových ostrovů a všeho možného. Ještě aspoň dalších 14 dní...
Ale ty nemáme, bohužel.

V krásném hostelu Via Via, kde jsme zakotvili, jsme potkali Jorga. Němce, který je 7 měsíců na cestě. Bude ještě asi další půlrok, ale uvidí, třeba dýl nebo míň. A takových světoběžců je tu spousta. Zatím projel sám celou Jižní Ameriku.

A tak tu ve 3 ráno sedím, a koušou mě létající potvory a přemýšlím, jak vměstnat těch spousta destinací do pár posledních dní. Začalo deštivé období, což nám situaci zesložiťuje, neb každý den aspoň 2-3 hodiny vydatně prší. Bohužel se to zatím nedá časově předpokládat.

Zítra míříme do Granady.

Dnes jsme zvládli "sandboarding" jízdu po Cerro Negro - což je vulkán hned za humny, který vyrostl za posledních 100 let a je celý ze sopečného materiálu a ještě neobrostl, jako ostatní vulkány. Dá se na něm jezdit jako na bobech, což je místní atrakce. Jeli jsme s jednou neziskovkou z Leonu - Quetzalltrekkers, která pomáhá dětem na ulici. Malý kousek vulkánu pouští sirné výpary. Jako když člověk vleze do chemické laboratoře. Jízda po vulkánu byla spíš popstrkování z kopce, páč to moc nejelo. Chtělo by to lepší konstrukci jezdítek, ale za tu srandu to stálo. Dostali jsme svářečské brýle a slušivé zelené kombinézy a už jsme "frčeli".

Honduras ve zkratce

Honduras jsme projeli jak nejrychleji to šlo. Ostrovy nejsou moc Honduraské, zato pevnina je více než specifická. Možná jsme se nechali strhnout vlnou, která tu mezi backpackery je, že se Hondurasem projíždí, tak rychle jak jen to ty velké a pohodlné dálkové autobusy umí (Tica, King Quality).
I tak je to cesta na dva dny s přespáním v Tegucigalpě nebo v San Pedro Sula. Kromě letadla nic rychlejšího není.
Tentokrát jsme jeli přes Tegucigalpu.

Takže to byl spíš úprk Hondurasem, než cokoliv jiného. Krajinu tu mají krásnou. Největší banánová velmoc s podivnou pověstí.

Utila - Honduras

Potápěcí základna na ostrově v Bay Islands. Patří sem ještě resortní a drahý Roatán a vzdálenější Guanaja. Utila patří mladým „levným“ cestovatelům. Ono potápění není levné, ale tady je stále nejlevnější na světě. Lokace jsou blízko kolem celého ostrova, nejsou tady tak vysoké náklady a k vidění je toho hodně.
Nedá se říci že je to vlastně Honduras. Z Hondurasu to moc nemá. Je to nejvýnosnější turistická část země, nikam jinam cizinci ani nejezdí. Škol je tu asi 15, tedy na každém kroku v tomhle malém městečku (jediném na ostrově), takže se dají v klidu obejít během dvou hodin. Spíš to tu vypadá jako nějaký potapěčský americý kampus. Všichni chodí s knížkama o potápění pod paží a povídají si o tom co dnes na „divu“ viděli a taky kde se včera opili. Je to taky party ostrov. Průměrný věk je kolem 25. Cool děti na výletě.
Jelikož slunce zapadá v 6 a v 8 už je tma jak v pytli a party začínají kolem 11 večer, tak jsme se na žádnou pořádnou nedostali. Ranní ponory jsou od 7, což se nedá když člověk někam vyrazí o půl noci.
Zakotvili jsme na malé rodinné základně ALTON´S. Potkali jsme tu jednoho slováka Toma, který tu dělá instruktora skoro rok. Navíc jako jediní mají při ponorech zdarma ubytování, což je velmi vítáno.
Po zvažování co budem přesně dělat, jsme nakonec dospěli k závěru, že si uděláme pár fun divů a certifikaci Advanced divera – což je pár specializovaných ponorů – jeden hluboký, jeden navigační, jeden noční, jeden na správné vyvážení a jeden dle výběru. Stálo to skoro stejně jako 10 ponorů, tedy 260USD, což je k neporovnání oproti Belize kde jeden ponor vyšel i na 100USD.
ALTON´S můžeme doporučit. Hlídají kvalitu, vybavení a jsou milí. Celý týden se tak motal kolem rybiček, kyslíkových bomb, vybavení, studia a potápění.
Jedna technická, na ostrově je strašná spousta komárů a malých mušek. Rozhodně se vyplatí pořádný repelent !








Naše další kroky směřují do Nicaraguy – do Leónu, Granady a dál do Costa Ricy. Zůstáváme na příjmu.

Belize – reflexe

Ačkoliv má Belize také své slabé stránky, jako taková nám učarovala. Pár příkladů za místní potíže je vysoká koncentrace HIV pozivitních – udává se až 30% populace neb místní chlapci nepoužívají absolutně žádnou ochranu při sexu, dalším jsou zde klasické drogové problémy, trable s gangy, pašování lidí, nedostatečný zdravotní servis, ale třeba i kultura místních mužů, kteří mají mnoho dětí s různými ženami ale nestarají se o ně (hlavně na severu), sex-turismus bílých žen atd.
Přes tyhle všechny aspekty, se nám Belize zatím líbilo nejvíc z navštívených zemí. Je to chudá země, byť na místní poměry vyspělá, ale pohodová a když se člověk nehrne do problémových částí nebo se neangažuje kolem drog, tak je poměrně i bezpečná.
Lidi se snaží pomoct najít cestu, nebo zjistit, kdy jede autobus, jak se kam dostat a tak. Má krásnou přírodu a průzračné moře, které si chrání.
Můžeme jen doporučit jako zastávku na cestě kolem !

Z Belize do Hondurasu

Zatím náš asi nejnáročnější cestovatelský přesun. Začali jsme na Tabacco Caye v neděli (nejhořší den na cestování, skoro nic nejezdí ale nemluví se o tom), v 8 ráno malou bárkou, co nás vzala do Dangrigy. Odsuď busem do Punta Gordy (4.5 hodiny kodrcání), pak přeběhnout do přístavu na loď do Puerto Barrios do Guatemaly. Loďka jela záhy a byla poměrně rychlá, nicméně takže jsme v Guatemale byli okolo 14hod. Ačkoliv Honduras, co je asi 30km daleko v neděli moc nefachá a tak toho místní guatemalský koumáci chtěli hned využít. Tvrdili, že nic nepojede, že se nikam nedostanem, a jediná cesta je vzít si jejich ukrutně drahého taxíka, abychom stihli poslední autobus. My si ho vzít i chtěli, ale cenu kterou pupkatý taxikář požadoval jsme ani neměli.
Na mole jsme odchytli dalšího jediného cestovatele, který chtěl jako my do Bay Island – na ostrov Utila. Ten klučina byl totálně ztracenej, bez peněz (!) jen s kreditkou která mu nefungovala už v Belize a bez znalosti španělštiny. Což jsme ale zjišťovali až postupně. Nakonec se našel jeden taxikář, kterého místní pupkáč nestačil zlanařit, aby nám to za míň než 210Q nedával. Uhádali jsme to na 150Q, částka to pro nás byla zásadní, jelikož jsme v cash více místní měny neměli.
A pryč od toho hnusného tlustého pořvávajícího obírače. Ještě za náma nadával. Tak slizkýho člověka jsme tu dlouho nepotkali.

Nicméně vyhráno nebylo. Na hranicích po nás chtěli v Hondurasu zase nějaký šušně na příchodu. (Šušně řikám obecně místní měně, neb se mění tak často, že kdo si to má pamatovat.) Šušně jsme neměli, ale ukecali jsme to na USD, což není obvyklé a podařilo se. Pak jsme přešli plůtek a nápis Bienvenido a Honduras. Jakože vítáme cizince . A pasoucí se krávy a kolorit posedávajích podivných individuí. Totálně mimo civilizaci, jen jedna silnice, pár stánků, horda tmavších místňáků a podivná atmosféra ve vzduchu. Vůbec se nám tam nelíbilo a naštěstí asi za půl hodiny jel autobus. Říká se tomu CHICKEN BUS (doslovně kuřecí autobus:), starý vyřazený americký školní bus, jehož zenit byl asi tak před 50 lety brázdící kodrcavé silnice s malými tvrdými lavicemi ověnčen pořádně nápisy a květinami a samolepkami a nápisy jako Ježíš žije, nebo Jehova ja můj pán – podlle toho v co daný řidič věří.
Tak do tohohle autobusu se po cestě narvalo asi 100 lidí a jeli jsme asi 4 hodiny v ukrutným vedru. Ten náš ztracenej ňouma seděl dlouho na sedadle sám, než jsme mu řekli aby ty stojící matky s dětma nechal sednout, když si nestačil všimnout. Nelíbilo se mu to, ale možná by ho ukamenovali. Před koncem jedna velmi tlustá žena dostala hysterickej záchvat a řvala tam na půl autobusu. Prostě zážitek.
Nicméně dobrodružství pokračovalo. Dojeli jsme do města Puerto Cortes. Úplně nejhnusnější místo zatím na našem výletě. Všude na plotech ostnatý dráty, podivný lidi…. Hotel byl hned za rohem, což bylo super. Zde by mohl příběh skončit kdybychom jeli sami, nicméně pokračoval, neboť náš spolucestovatel si šel vybrat peníze aby nám doplatil sekeru za poplatek při vstupu a bus. Najednou zjistil, že mu bankomat nic nedá a to co měl už použil. Neměl u sebe ani žádný dolary – že prý nic cach nenosí.
Začalo několikahodinové zkoušení kontaktovat jeho banku – nutno podotknout s naším notebookem, protože on si nic takového přece do Střední Ameriky nebude brát. Připojení téměř nefungovalo, telefon na recepci pouze telefonáty přijímal, nejbližší budka byla někdě v parku o několik bloků dál, už se setmělo a rozhodně to nevypadalo, že bychom chtěli opustit zadrátované zázemí hotelu. Po neúspěšné instalaci Google voice, přes které by se mohl s bankou spojit, vyzkoušel i mail ale v 10 večer v neděli je to trochu mimo mísu. Asi po dvou hodinách kdy jsme byli už vyčerpaní, nenajedení, po celodenním drkotání se konečně poštěstilo a s bankou se spojil. Začalo pršet. Konečně jsme si mysleli, že jeho průser, který si chlapec způsobil sám byl vyřešen, ale bankomat mu zase nic nedal.
Šli jsme na večeři do PIZZA HUT co byla nedaleko. Byl zrovna svátek matek, což zde velmi slaví a celá pizzerie byla tak plná, že se stála fronta (!) na to se dostat ke stolu. No neuvěřitelný. Každopádně před tím americkým zázrakem stály skoro samý 4x4 nablýskaný káry. Rozhodně to nepřipomínalo standart vesnic, kterými jsme projížděli o pár hodin dříve. Takový ostrůvek bohatých.
Abych to zkrátila, nakonec jsme se najedli, chlapec šel ještě asi do 4 bankomatů, kde mu nakonec jeden něco dal a konečně jsme mohli jít spát.

Ráno na kodrcavý bus do San Pedro Sula, tam přestup na lepší bus do La Ceiby a pak čekání na brutálně předraženou (26USD) loď na Utilu. Při čekání na loď potkal chlapec své spoluobčany a hned se trhnul. Skoro ani neřek čau. Vlastně nám ani nechyběl.

Aspoň jsme z něj vymámili tip na super potápěcí centrum, kde jsme se nakonec ubytovali.

TIP ! Mnohem lepší cesta je z Belize přímo do Puerto Cortes lodí z Placencie 1x týdně v pátek tam a nazpět z Hondurasu do Belize v pondělí. Člověk si ušetří šílenou 2denní cestu.

Tabacco Caye - Belize

Mikro ostrůvek, na nějž jede vodní taxi z Dangrigy od Riverside Café od řeky. Taxi nemá přesné hodiny kdy jezdí, ale je dobré tam být kolem 9 ráno, kdy pak lodivod čeká jestli se mu loďka naplní. Vyrazí s minimálně 4 pasažéry. Bohužel to v našem případě trvalo 3 hodiny, než jsme vyjeli. Od jiných cestovatelů jsme zaslechli podobné zkušenosti.
Na ostrůvku bydlí dohromady asi 20 stálých obyvatel. Z jedné strany je chráněn vlnolamem a z druhé má mola pro lodičky. Moře má zde neuvěřitelně světle modrou až tyrkysovou barvu a je neskutečně průzračné. Všude na březích jsou velké mušle, vyplňují se s nimi základy a používají se jako obrubníky mezi jednotlivými zahrádkami. Moře jich tu vyplaví tolik, že jsou zde spíš odpadem.
Na ostrově je několik ubytování, vždy rovnou s 3 jídly denně, neboť se tu nedá nic koupit. Když si člověk stoupne do pomyslného středu ostrova, tak vidí na moře na všechny strany zároveň, přejít ho napříč je na pár minut chůze. Je to opravdu mikro ostrůvek.

Zakotvili jsme v Blue Dolphin Lodge, pro nás v nejdažším ubytování za celou cestu (40USD/os včetně jídel). Ceny se tu pohybují nastejno nyní mimo sezónu. V sézoně by jsme se asi nedoplatili. Máme kabinku s vlastní teráskou a nezbytnou houpací síti. Jsme hned u vody (což zde není nijak složité) a paní domácí nám skvěle vaří. Je to trochu jako na táboře. Elektřinu zde zajišťuje generátor, který běží od 6 od večera asi na 2 hodiny. V jinou dobu zásuvky nefungují. Prostě co si sem člověk nepřiveze tak nemá.

To nejkrásnější je zde korálový útes, který je kousek od břehu. Prošnorchlovali jsme dvě odpoledne a našli jsme asi 2m mantu, velkého rejnoka, pak pár ryb které ani neumíme popsat, spousty klanů a snaprů a jednu malou čistící rybičku, co si mě spletla s velrybou a chtěla se ke mně připojit. Nemusím podotýkat, že já o její služby nestála a docela mě vyděsila. Naštěstí ji odehnal Martin, ale dlouho si to nechtěla nechat vymluvit. Nic se nestalo, ale ta její plochá hlavička jezdící kolem mě a hledající přistávací plochu mi zůstane dlouho ve vzpomínkách.

Placencia - Belize

Po třech dnech v Caye Caulker a nemožnosti se pořádně vykoupat jsme zvolili cestu úniku směrem na jih do Placencie. Jde o malé ospalé přímořské letovisko na poloostrově zhruba uprostřed Belizského pobřeží. Jelikož sezóna skončila, byli jsme tam téměř sami. Placencia má dlouhou písečnou pláž směrem na širé moře. Bohužel řasy se vyskytují i zde, ale část pláže kolem výběžku (kousek od Shell pumpy) je na koupání v pohodě.
Ubytování je zde dražší než na soutěživém trhu na Caye Caulker. Špatné nebylo u Lydie (je v Lonely Planet) za 50BD. Po pár dnech jsme náhodou zjistili, že zde má hotýlek i jeden český emigrant nedaleko Lydie – což jsme bohužel prošvihli.

V jednom z obchodů jsme potkali dvojici oloumoučáků, kteří cestují už 4 měsíc po Střední Americe směrem od Panamy vzhůru. Díky jejich zkušenostem jsme trochu přehodnotili naše plány na další cestování. Taky nám doporučili zajet ještě na jeden nedaleký mikro ostrůvek jménem Tabacco Caye, kde je korál hned u břehu a něm by být problém se zde potápět. Vyrazili jsme tedy tam.

Caye Caulker - Belize

Hned od hranic je znát jiná nátura této výjimečné středoamerické země. Trochu méně odpadků, trochu více organizovanosti, na ulicích černoši a angličtina jako hlavní jazyk. To jsou asi největší rozdíly. Sever je bohatší než plantážový jih.
Přesto, že jsme tuto zemi neměli ani na seznamu „K navštívení“, nějak to vyplynulo ze situace a z Tikalu jsme sem zajeli.
Vybrali jsme si nejoblíbenější backpackerskou oblast a to ostrov Caye Caulker blízko korálových útesů, jež jsou druhé největší po Great Barrier Reef.

V Belize vládne pohoda, reggae hudba a chlápci se oslovují Bro, jako Brother – brácho. Mluví svým dialektem angličtiny, jež se jmenuje Garífuna a chlapi vypadají jako Bob Marley, často s rasta hárem až po zadek. Nejsou zde jen černoši, ale i zbytky Mayů, Guatemalců a expati z USA nebo Kanady. Nicméně atmosféra relativní pohody tu visí ve vzduchu.
Pociťujeme velký rozdíl oproti levnější ale hrubější Guatemale, kde se nám moc nelíbilo.
Belize funguje jako dovolenková destinace pro bílé anglicky mluvící seveřany – Kanaďany a Američany. Překvapivě nejezdí tolik do levnějšího Mexika, kde by se s angličtinou nedomluvili ale sem. Skupují pozemky a staví si svá velkopanská sídla na krajích malých přímořských vesnic. Když pak člověk jede od města k městu, vidí vedle sebe dřevěné budky na kuřích nožkách (tradiční obydlí) a hned vedle baráky jako z katalogu na Floridě.

Politický režim je tu relativně stálý, ne jako v jiných zemích Střední Ameriky, kde se občanské války střídaly s vynuceným příměřím. Oni sami se řadí spíše ke Karibským státům jako je Jamajka. Infrastruktura je tu poměrně rozvinutá, po Mexiku a Costa Rice asi třetí. Nicméně stále je to rozvíjející se země. Spolu s Kostarikou a Mexikem je to nejnákladnější země. Platí se tu Belizským dolarem v ekvivalentu 2:1 k USD. Americkými dolary se tu dá platit stejně jako Belizskými. Obě měny jsou si rovny. Nejlevnější rozumné ubytování se dá sehnat mezi 30-50 B$, jídlo v hospodě stojí od 15 B$, na ulici kolem od 2B$, 2hodinová cesta autobusem stojí 10B$.

Caye Caulker leží 40minut lodí od Belize City, je to jedno z míst, které navštíví snad každý cestovatel po této zemi. Bohužel jsme od všech cestovatelů slyšeli, jak je to úžasné, ale bez jedné důležité informace. Že díky ochraně útesů a mořské flóry je okolí ostrova zarostlé řasami a že se prakticky ze břehu nedá koupat, pouze v jednom místě. To místo se jmenuje Split (rozdělení), kdy se při hurikánu Hattie ostrov předělil na severní a jižní část, díky proudům v této propadlině se řasy neudrží a tudíž se tu dá koupat.
Tohle nám trochu zkazilo radost z nalezení karibského ráje. Nicméně ostrov působí sympaticky a to i díky hlavnímu krédu místních lidí „GO SLOW, YOU ARE ON CAYE CAULKER“ – přeneseně asi jako Zpomal, jsi na Caye Caulker.
Největším dobrodružstvím jsou tu šnorchlovací výlety a potápění na vzdálenějších atolech a v Blue Hole (UNESCO). Po dlouhém rozmýšlení jsme zvolili šnorchlovací denní výlet na plachetnici (spol.Raggamuffin můžeme doporučit) spolu s hordou mladých, neklidných a řvoucích Kanaďanů, Američanů, a Angličanů. Někteří byli i sympaťáci ale často se sem tyhle skupinky jedou jen opíjet - bohužel.
Na lodi byla i jedna zamklejší dvojice z Lipska, která jede svoji roční cestovatelskou odyseu už od Vánoc. Projeli Austrálii a Jižní Ameriku, pak se chystají na USA a Asii. Bylo příjemné se nimi potkat a podělit se o zážitky.
Výlet měl tři šnorchlovací zastávky na specifických místech útesů. V jednom z nich jsme potkali kapustňáka. Pro mě to byl asi největší zážitek z celé cesty. Líně si tam ležel na zemi v písku, až vypadal jako kus kamene. Je to obrovský býložravý savec, který se živí řasami. Může vážit až půl tuny a vypadá jako obří obtloustlý delfín nebo jako divný tuleň s menšíma předníma ploutvema. Nadechuje se cca jednou za 20 minut, tak, že vyplave na hladinu a vystrčí jenom nos. Je neuvěřitelný, jak se takový kolos ladně pohybuje ve vodě při použití těch svých malých předních ploutviček. Pak si zase lehl na zem a my pluli dál.
Druhý spot byl na místě, které vypadalo jako mořské akvárium plné ryb. Ryby si sem zvykly chodit pro dobroty od rybářů a proto jsou tu ve vysoké koncentraci. Tady byla k vidění desítka tmavých mant a býložřaví žraloci tzv. nurse shark (neznáme český překlad). Všichni byli na dosah a byla jich spousta. Sice to byla taková atrakce pro turisty, ale stála za to. Ochránci útesů vyhradili jen malý kousek pro tyto účely a striktně dbají na to aby to tak cestovky dodržovaly. Taky nás hned přijeli zkontrolovat.
Poslední spot byl v průlivu mezi dvěma částmi útesu, kde byly k vidění želvy zelené a spousta klaunů a malých rybek. Ač to byl poměrně drahý výlet (50USD), tak stál fakt za to.

Na Caye Caulker se taky vyskytuje přehršel golfových vozítek. Ostrov má tvar nudle a delší strana se dá přejít asi tak za 15 minut. Moc jsme nepochopili proč zde turisté používají tahle vozítka, ale je to takový místní kolorit. Alespoň, že auta zde mají z velké části útrrum.

Tikal - Guatemala

Zatím dosavadní největší highlight cesty. Ruiny jsou uprostřed džungle, mimo veškerou civilizaci. Tikal není původní jméno tohoto starobylého města. Tikal znamená mnoho zvuků a dali mu jej archeologové, kteří ho odkrývali kolem roku 1870. Tehdy vykáceli bujný prales aby viděli celou oblast. Vše zase zarostlo místy v neprostupnou džungli, a to je to jen 150let.
Mayové se zde usadili kolem roku 700 př. n.l. když si zničili El Mirador – další obrovské starobylé město více na sever. Kvůli vykácení a přelidnění El Mirador zanikl a Mayové utekli do míst, kde byla ještě bujná vegetace. Kolem roku 400 n.l. se stalo významným místem se 100 000 obyvateli.
Od Teotihuacánců se naučili použití zbraní (oštěpů a šípů) a tak získali pod vedením krále Jaguára moc nad tehdejším územím až k Belize.
Skončili kolem roku 900 n.l. kvůli masivnímu přelidnění a totálnímu nedostatku potravin.

V dobách největší slávy se prováděli brutální obřady pro uctění bohů. Obětovali se nejen zvířata ale i lidi. Většinou tak, že se jim vyřízlo srdce zaživa. Průvodce nám vyprávěl jak se obětem předtím dávali psychedelika, aby v době obětování nic necítili. Navíc to bylo pro celou vesnici a rod a asi i obětovaného velké požehnání, že může být obětován. Tehdejší králové vypadali jinak než obyčejný lid. Měli jinou stravu, takže dosahovali evropského vzrůstu (zbytek obyvatelstva měl kolem 150-160cm), navíc byli bělejší a aby vypadali ještě více božsky, tak se jim záměrně jako dětem deformovala hlava, protahovalo se čelo a zplošťoval nos. Výsledkem byl král, jež opravdu vypadal jako bůh.

Jméno Mayové dostali až od kolonistických Španělů, kteří je v 16.stol násilně katolizovali. Když se jich ptali co jsou zač, Mayové odpovídali že nerozumějí, což bylo v jejich řeči „Maya maya“. Prý. Tohle nám vyprávěl průvodce cestou hustou džunglí od jednoho paláce ke druhému, zatímco nad hlavami nám skákali opice a řvali papoušci. Vedro a vlhko jsou zde neskutečné.

Občas se z dřungle vyloupl další palác. Spousta míst je ještě neodkrytá, taky proto, že se zjistilo, že když některý palác odkryjí, rychle eroduje. Vše je totiž z vápence, který nápor vedra a vlkha nedobře snáší.

Černobílá fotka ukazuje, jak pyramidy měly nejen obřadní poslání. Stíny, které promítali na další menší pyramidy jim ukazovali kdy zasít a kdy sklidit. Formy kalendáře pro farmáře. K otázce o konci světa v roce 2012 byl náš průvodce skeptický. Je vůbec otázka, jestli se všechny znaky podařilo vyluštit správně. Takže v tomto ohledu nemáme žádné speciální informace.

Podtrženo shrnuto, Tikal byl opravdu zážitek, a památka jež stojí za to vidět. Vřele doporučujeme !

Koupili jsme to jako tour za 100Q/os včetně průvodce. Má smysl tam jet nejdřívějším spojem ve 4.30 ráno než je brutální teplo a vzít si průvodce. Kromě nechvalně proslulé agentury San Juan to zařizuje ještě jedna, ale stejně člověk skončí u toho samého průvodce.