Poslední nákupy a návštěva památek byly naší celodenní náplní. Když jsme jeli na letiště, bylo mi smutno. Ve tmě mizející zeleně osvícené mešity, chlapíci co se líbají vroucněji než milenci, pouliční prodavači čaje a granátových jablek. Minuli jsme Assada v nadživotní velikosti ve všech možných podobách. Bashar taky nechyběl.
Země zahalených žen, sloganu "Welcome in Syria!!!", přátelských nabídek čaje, nepochopitelného bordelu, který dělají Syřané kolem sebe a báječného falafelu za 15 syrských lir.
Sice neustále musíte někomu vysvětlovat odkuď jste, kam jedete, jak se jmenujete, kolik máte bratrů a jakého vyznání jste. Ale tohle všechno vám otvírá dveře k lidem, kteří mají většinou jiné hodnoty a představy o životě, ale svoji víru vám netlačí a rádi se s vámi podělí o svůj čas a místo ve svém domě. Zvlášť když se s nimi rádi podělíte o své zážitky a pochválite jim děti, manželku, dům, auto, knihy, islám, krásnou zemi a dobrý čaj...
Sýrii jednoznačně doporučujeme a po našich zkušenostech, země je bezpečná a lidé jsou milí. Předpokládali jsme, že bude cesta mnohem víc dobrodružnější, ne tak jednoduchá a země mnohem méně civilizovaná. Opak je pravdou. Jídlo na ulici ani fresh juicy vás nezabijí, anglicky se taky nějak domluvíte a západní záchody jsou skoro všude. Sýrie je zemí bohatou na památky dávných civilizací, jejichž odkaz tu stále žije.
Stojí za to!!!
Andy, Martin a Evka
PS: Teď čekáme na letišti a shodou okolností jsme narazili na Syřana žijícího už 18 let v Čechách, skoro takovýho Brňáka. Sýrie je plná překvapení.
PPS: Poplatek za odlet z letiště, či jak nazvat taxu za to, že už ze země odjíždíte je oproti uváděných 200 lir v Lonely Planet v reálu 1500 Lir!!! Nechte si tedy dost rezervních peněz. Je dobré vyměnit je už v hale, uvnitř se vyměňovat nedají.
19 října 2009
18 října 2009
18.10. Výlet do Maaluly (by Andy)
Evka nás budí v 9:15, my jsme jí za "odměnu" vyslali koupit snídani. Já, díky podezřelým žaludečním pochodům, preventivně snídám jen hořký čaj, Evča s Martinem si dopřávají čerstvé placky plněné sýrem a kořením Zátách. V 10:00 jsme nastoupeni před hotelem a vyrážíme pěšmo na minibusové nádraží. Cestou jsme narazili na továrničičku na placky - jeden parostroj vyplivává jednu nafouklou placku za druhou a dva chlapíci na konci pásu je balí do igeliťáků.
Nádraží je od hotelu asi 15 minut chůze. Minibus do Maaluly vyráží za chvilku, co dosedneme. Po hodině jízdy nás vítá křesťanské skalní městečko, které se může pyšnit jedním z nejstarších kostelů na světě. Místní obyvatelé stále používají aramejský jazyk, který byl jazykem Ježíše Krista. Prošli jsme vesnicí, nahlédli do kapličky zabudované do skály a skalním kaňonem se vyšplhali až na vyhlídku. Druhou stranou jsme zase slezli dolů do centra, kde jsme navštívili místní pekárničku.
Cesta zpět do Damašku utekla, z minibusu jsme ale vystoupili dříve, protože doprava v centru stála a chůze se osvědčila být rychlejší. Zase jsme zašli do info centra, tentokrát zjistit, odkud vyjíždí autobus na letiště (ježišmarja my zítra už letíme!!!!!!!!áááá!!!!!!!). Naproti jsme si dali opět freshe do půl litru - Martin grepfruitový, já a Evka fruit mix - mňami!!! Cestou do hotelu jsme opět nakupovali, takže se náš výlet stal opravdovým celodeňákem. Po odpočinku na hotelu zase vyrážíme se kochat nočním Damaškem.
17.10. Money, money, money.... (by Evka)
Jelikož nestihnem klášter, máme zevlící, správně dovolenkářsky pomalé tempo. Přesunuli jsme se na vzdálený hand craft market, kde je i infocentrum. Slečna nás neobdařila ani mapkou, takže hledání zeleninového trhu podle nepřesné lonely mapičky se stalo trochu nereálné. Na trhu s tradičními výrobky bylo to samé, co ve všech veteších a krámcích cestou. Ale ty jejich věcičky mi budu chybět.
Přesunuli jsme se do oblasti, kde měly být i normální obchody s oblečením. Chtěli jsme využít slev a příjemného kurzu dolaru, ale nějak se nepodařilo. Nové město je roztahané, velké, plné aut a smradu. Damašek mi zatím moc nepřirostl k srdci.
Po pár pokusech domluvy v kině, co přesně dávají a v kolik a jestli to není jen arabsky, jsme možnost jít na film vzdali. V jednom kině dokonce jedou sérii 3-4 filmů za sebou podle toho kdo na začátku řekne co chce vidět. Takže v kolik máte vyrazit do kina a co se bude dávat je velká neznámá :).
Hned vedle tohodle kina dělali fresh džusy. Jelikož jsem ještě na dietě, udělali mi banánový bez mlíka. Dávají to do velkých sklenic s brčkem. Výborná věc. Zasytí, je to dobré, zdravé a stojí to asi 40Kč.
Bloumání po trzích a nakupování dárků nám vydrželo asi do 6. Smutně jsme v hotýlku spočítali peníze a zjistili, že si ještě asi budem muset vyměnit, jeslti nechcem živořit. Náklady se teď pohybují na osobu kolem 19 tis. za 3 týdny, záleží kolik kdo utratil na dárcích :).
• letenka 8300
• pojištění 1600
• vízum 700
• kapesné cca 500 USD
Moje představa byla, že bude stačit 400 dolarů, ale jelikož jsme si docela užívali a nenechali jsme si téměř nic ujít, cena se trochu vyšplhala výš. Nehledě na to, že jsme nakoupily s Andy už něco i na Vánoce :).
Navečer mě vzali mí dva spolucestovatelé na nejlepší zmrzlinu v Damašku. Vystopovali ji tak, že šli proti proudu davu, který tento zázrak držel v hrsti. Posypán pistáciema, obrovské bakule zmrzliny. Prý je ručně tlučená, říká Lonely. Věřím tomu. Žádná vodovka, pěkně tuhá a plná chutí. Hlavně čokoládová je vynikající.
Moje první jiné jídlo než banány po dvou dnech a rovnou tohle. Snad to bude v pohodě, protože to si ujít nenechám.
Bloumáme dál po ulicích až Andy internet café, kde je dnes připojení zadarmo. Prý se zkouší systém a holčina odvedle mi prozradí jak se připojit i na Facebook a do všech zakázaných stránek. Takže to s tou cenzurou se prostě dá obejít a vcelku i snadno. Abych nezapoměla, upozornil mě na to Martin, že je slečna připojená.
Nutná šíša, zde "nargileh" čteno argila s čajem zde "šajem". Hned vedle Umajovské mešity. Když jsem si na netu přečetla, že na Severáku je 20 čísel sněhu a zuří kalamita, hned jsem si začala zase zdejšího tepla, kdy večer můžete sedět v sukni a krátkém třičku venku, jinak vážit.
Přesunuli jsme se do oblasti, kde měly být i normální obchody s oblečením. Chtěli jsme využít slev a příjemného kurzu dolaru, ale nějak se nepodařilo. Nové město je roztahané, velké, plné aut a smradu. Damašek mi zatím moc nepřirostl k srdci.
Po pár pokusech domluvy v kině, co přesně dávají a v kolik a jestli to není jen arabsky, jsme možnost jít na film vzdali. V jednom kině dokonce jedou sérii 3-4 filmů za sebou podle toho kdo na začátku řekne co chce vidět. Takže v kolik máte vyrazit do kina a co se bude dávat je velká neznámá :).
Hned vedle tohodle kina dělali fresh džusy. Jelikož jsem ještě na dietě, udělali mi banánový bez mlíka. Dávají to do velkých sklenic s brčkem. Výborná věc. Zasytí, je to dobré, zdravé a stojí to asi 40Kč.
Bloumání po trzích a nakupování dárků nám vydrželo asi do 6. Smutně jsme v hotýlku spočítali peníze a zjistili, že si ještě asi budem muset vyměnit, jeslti nechcem živořit. Náklady se teď pohybují na osobu kolem 19 tis. za 3 týdny, záleží kolik kdo utratil na dárcích :).
• letenka 8300
• pojištění 1600
• vízum 700
• kapesné cca 500 USD
Moje představa byla, že bude stačit 400 dolarů, ale jelikož jsme si docela užívali a nenechali jsme si téměř nic ujít, cena se trochu vyšplhala výš. Nehledě na to, že jsme nakoupily s Andy už něco i na Vánoce :).
Navečer mě vzali mí dva spolucestovatelé na nejlepší zmrzlinu v Damašku. Vystopovali ji tak, že šli proti proudu davu, který tento zázrak držel v hrsti. Posypán pistáciema, obrovské bakule zmrzliny. Prý je ručně tlučená, říká Lonely. Věřím tomu. Žádná vodovka, pěkně tuhá a plná chutí. Hlavně čokoládová je vynikající.
Moje první jiné jídlo než banány po dvou dnech a rovnou tohle. Snad to bude v pohodě, protože to si ujít nenechám.
Bloumáme dál po ulicích až Andy internet café, kde je dnes připojení zadarmo. Prý se zkouší systém a holčina odvedle mi prozradí jak se připojit i na Facebook a do všech zakázaných stránek. Takže to s tou cenzurou se prostě dá obejít a vcelku i snadno. Abych nezapoměla, upozornil mě na to Martin, že je slečna připojená.
Nutná šíša, zde "nargileh" čteno argila s čajem zde "šajem". Hned vedle Umajovské mešity. Když jsem si na netu přečetla, že na Severáku je 20 čísel sněhu a zuří kalamita, hned jsem si začala zase zdejšího tepla, kdy večer můžete sedět v sukni a krátkém třičku venku, jinak vážit.
17 října 2009
16.10. Den v posteli (by Evka)
Ráno se probouzím s podivným pocitem v břiše. Něco mezi úplným hladem a nepříjemným tlakem. Hlad to nebyl. Běhám na záchod co hodinu. Andy s Martinem prolezli suq a okolí Umajovské mešity. Já koukám na filmy na noťasu a snažím se uklidnit rozladěný žaludek. Zabírá až Normix k večeru.
Tím jsme ztratili den, který byl plánován na prohlídku města. Zítra jsme chtěli odjet ještě do kláštera Mar ar Musa kousek od Damašku. Zde se člověk může zapojit do dění s mnichy a pobýt tam noc či dvě. Měníme plán a zůstaneme v Damašku. Psychicky se připravujem na změnu počasí, dle zpráv z domova sněží, a na návrat do reality z velice zajímavé země.
Tím jsme ztratili den, který byl plánován na prohlídku města. Zítra jsme chtěli odjet ještě do kláštera Mar ar Musa kousek od Damašku. Zde se člověk může zapojit do dění s mnichy a pobýt tam noc či dvě. Měníme plán a zůstaneme v Damašku. Psychicky se připravujem na změnu počasí, dle zpráv z domova sněží, a na návrat do reality z velice zajímavé země.
15.10. Z pouště do Damašku (by Evka)
Ranního budíčku se zhostil oslík svým divokým hýkáním. Prý se v noci utrhl jeden velbloud, tak měli místní co dělat. Nás budil Mohammed slovy "Líný lidi vstávejte" . Asi si myslel, že je děsně vtipnej. Po chvíli zevlení se rozdávala dobrá snídaně, následovalo focení a přesun zpátky do města.
Na velblouda už mě nikdo nedostal, tak jsem poskakovala kolem a fotila Martina, který se snažil si sednout pohodlně. Moc mu to nešlo.
Následoval pomalý přesun na autobusák (zde jen malá kavárna u cesty), koupě předraženého lístku do Damašku a kodrcavá 3,5 hodinová cesta do Damašku. Byl to snad nejhorší autobus, kterým jsme jeli. Španělé se nás drželi i cestou do hotelu, který jsem našla v jednom zápisku v Hamě na recepci, v knize si cestovatelé často píšou mezi sebou. Narazili jsme snad na nejhoršího taxikáře v Damašku. Absolutně netušil, kde je staré centrum města, jak se tam dostat, natož aby věděl, kde je ulice, kam potřebujeme. Následovalo několik zastávek, kdy se ptal místních, jak se tam má dostat. Když jsme si se Španělkou ukazovaly na čelo, jako že je "totalmente estupido", místní tvrdili, že to přece není problém a co, že to vlastně řeším.
Asi jsme chtěli za svoje peníze moc servisu, či co. Každopádně mě jeho přístup vytočil. Neměl ani mapu, a když jsem mu ukazovala svoji v průvodci, netušil vůbec kde je například citadela - hlavní památka v Damašku. Chvíli to vypadalo, že neumí ani číst. Španělé to taky prožívali a Andy obracela oči v sloup a povídala něco o blbcích.
Tentokrát jsme neměli prostě štěstí. Dali jsme mu půlku toho, co bylo domluveno, protože nebyl schopen nás na danou adresu dovézt.
Po chvíli hledání jsme na popisovaný hotel narazili. Průměrně čistý, pokoj prostorný a cena velice milá, pravěpodobně poloviční oproti hotelům co jsou v průvodci. Vyšlo nás to na 250 lir, což je asi 110 Kč, uprostřed starého města. Kdyby někdo hledal, tak je to Al-Jamin al-Jadid na Straitght street (Sharaa Madhat Basha), hned vedle Al-Khawali restaurantu, který je uveden v Lonely planet.
Večeříme falafel, jako obvykle, když nechcem utrácet. Bloumáním po městě zakončujeme den.
14.10. Kyselý ksichty v Palmýře (by Evka)
Den začal přesunem budíku ze 7 na 8 a pak na půl 9, protože Andy zahlásila, že by se nemohla dívat na naše kyselý ksichty, když bychom vstávali brzo. Půl devátá byla tak akorát, abychom se zabalili, najedli a přesunuli bagáž k Mohammedovi do hotelu. Ruiny staré Palmýry na nás čekaly v plné kráse. Jde o velký komplex z doby římské, kdy se z Palmýry stala důležitá spojnice mezi východem a západem. Město se stalo také římskou kolonií, což znamenalo získání stejných práv jako měli Římané a zrušení povinnosti platit impériu daň. V tomto období (2. stol. n. l.) byla Palmýra v největším rozkvětu.
Nejzachovalejší část, Bellův chrám, byl už plný organizovaných zájezdů. Občas jsme se přifařili k nějaké skupince s průvodcem. Bez výkladu jsou to bohužel jen velké ruiny. Po procházce po kolonádě až k Pohřebnímu chrámu jsme zalezli do stínu (jedinný v okolí) a vychutnávali jsme si ta staletí v ležmo. Byla to moc příjemná siesta, protože slunko už bylo pěkně vysoko a teplota se pohybovala určitě okolo třicítky. Ruiny Palmýry jsou nyní rozloženy na 50 ha.
Díky dostatku času jsme zevlujícím krokem prošli celé soudobé městečko. Bylo to první místo, kde děti chtěly za focení "Ben, money, banana... " Lezly přímo do objektivu a věšely se na mě, dokuď jsem neudělala fotku. Pak chtěly propisku. Neumějí totiž vyslovit P na začátku slova. I když slovo Palmyra jim problém nedělá. Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsme pochopili co tím "ben" myslí.
Odpoledne, kolem čtvrté, jsme se doloudali do Mohammedova hotelu. Na velbloudí trip jela ještě čtveřice Španělů, Francouz a jeden Švýcar. Vše se rýsovalo výtečně. Narozdíl od nás neměli zamluvené velbloudy, takže jejich přesun nebyl tak dobrodružný jako náš. Mohammed nás naložil do auta a vezl za ruiny k Údolí hrobů. Tam čekali dva velbloudi, Romeo a Bob Marley.
Velbloudi prskali, frkali a ječeli. Představovala jsem si vždycky velblouda jako velice milé, jemné a nesmrdící zvířátko. Realita byla trochu jiná. Nasedli jsme na podivné sedlo bez třmenů, kde k držení byla jen jakási tyčka vzadu a vepředu. Nic moc pohodlí. Člověk tam spíš jen tak plápolá. Hlavně ten náš Bob se párkrát zasekl, že se mu prý nechce do pouště a začal si sedat, což je asi ten nejhorší manévr. Klekne si totiž na přední a z rovnovážné polohy se najednou stane nakloněná rovina v úhlu 45° takže člověk má dost co dělat se udržet na těch dvou tyčkách, co tam jsou.
Moje romantická představa o jízdě na velbloudovi vzala za své a slíbila jsem si, že nazpátek se už na něm rozhodně nesvezu. Nehledě na nehorázně otlačený zadek. Ovšem zážitek mám skvělý.
Úplně potmě jsme dorazili k beduínskému stanu, kde už byli i ostatní. Rozdával se čaj a povídalo se. Hvězdy se začaly objevovat a spaní v poušti dostávalo jasnější obrysy. Byly vidět milióny hvězd. Jediný zdroj světla, nasvícení hradu v Palmýře (cca 5km) rušilo tenhle ideální obrázek. Být dál v poušti, ne tak za humny od civilizace, bude asi opravdu zážitek.
Mohammedovi kolegové přivezli místní beduínskou specialitu, Mansaf - rýže, cizrna, kuřecí a hrášek. Velmi vydatné a chutné jídlo. Neromanticky to přivezli autem až ke stanu, ale budiž. Po večeři se žačaly hrát hry, beduíni začali i zpívat a hrát na bubny. Následovalo pozorování hvězd až někdy do 2.
Ustláno bylo na matracích ve stanu.
13.10. úterý (by Martin)
Příjemnou snídani na balkóně, při které se příliš netrápíme tím, že třetina granátového jablka končí na podlaze, poněkud narušuje náš včerejší host - dobrodruh a rentiér Bill s čerstvě nafocenými fotkami z jatek, které nám jako velký objev horlivě přináší ukázat z ulice, přímo až na balkón. Jeho vegetariánské rozrušení příliš nesdílíme, dozabalujeme a pěšmo pod vedením Andy, která jako jediná nastudovala cestu, vyrážíme směr autobusové nádraží. Jdeme a jdeme, ulice je dlouhá, velká mešita, která měla být na jejím konci a hlavním orientačním bodem v nedohlednu. Menší mešity po pravé straně o ulici dál na jistotě příliš nepřidávají. Důvěra v Andy se vyplácí, autobusák úspěšně nalezen. 
Přesun do Palmýry luxusním autobusem probíhá hladce, Martin skoro celé dvě a půl hodiny spí, holky píší a prohlížejí si fotky. Autobus zastavuje několik kilometrů od centra, na zastávce s hlučnou syrskou hudbou a jediným, jak se později ukázalo, anglicky téměř nemluvícím taxikářem. Jeho druhá anglická skoro věta, hned po povinném "Wellcome !" , vyslovena se stejnou samozřejmostí "onehundret fifty" se následně ukazuje, větou poslední, kterou dokáže nejen vyslovit, ale jejíž obsah taktéž chápe. Kolotoč při smlouvání ceny se tentokrát poměrně rychle zastavuje na 100 lirách. Stále se usmívající taxikář kopíruje svým neoznačeným bílým vozem hadí stopu, pravá - rovně - levá - rovně, snad proto, aby se nakonec neukázalo, že cesta do cíle nebyla ani zdaleka tak dlouhá, jak se nám snažil původně pracně vylíčit. Netrvá to však příliš dlouho a nám dochází, že je tu problém zásadnější. Zatímco centrum města začínáme mít za zády, velkolepé památky se k nám nechtěně přibližují. "Ten debil nás veze jinam !" Po našem zjištění taxikářův úsměv poněkud mizí, zastavuje na kraji ulice, k jeho i k naší radosti oslovuje jazykově lépe vybaveného kolegu. Zdá se, že mu konečně došlo, co po něm chceme. Omlouvá se a zdůrazňuje, že anglicky neumí. U holek nenachází jeho omluvo-výmluva přílišného pochopení a mají ho i nadále za pitomce, k jeho dobru nutno uvést, že fotka památek, která ho pravděpodobně zmátla, se nacházela na předložené hotelové vizitce. Po dalším krátkém bloudění a doptávání, nás přiváží přímo před hotel. Ukazuje se, že doporučený hotel je již nějaký ten pátek zavřený, příliš nám to však nevadí. K jeho překvapení a k naší spokojenosti, vystupujeme.
Po krátké poradě zaplouváme do nejbližšího dalšího hotelu, Evce se ale příliš nelíbí, ačkoli nedokáže pojmenovat proč. Nejasnému důvodu dáváme prostor, zvedáme bágly a jdeme dál. Výhružce na rozloučenou, že v případě našeho návratu budem platit víc, nevěnujeme příliš pozornost. Moc dobře víme, že hotelů je tu víc. Vyplácí se, za peníz jen o trochu vyšší, se ubytováváme v moc pěkném hotelu Citadela s úžasným výhledem na hlavní památky, čistou koupelničkou a evropským záchodem. Spokojeně usínáme.
Večer obcházíme bazárky s všelijakou místní turistickou veteší jeden za druhým, Andy úspěšně kupuje za pěkně usmlouvanou cenu šperk pro mámu. Dáváme si předražené pivko v restauraci se zcela ojedinělým wifi připojením a především : domlouváme si na zítra výlet do pouště na velbloudech s přenocováním a večeří v beduínském stylu za 50 euro na osobu. Přes vysoké pořizovací náklady se na velbloudí dobrodružství po zbytek večera moc těšíme. Sen o velbloudech se však nikomu ze skupiny nezdá .
Přesun do Palmýry luxusním autobusem probíhá hladce, Martin skoro celé dvě a půl hodiny spí, holky píší a prohlížejí si fotky. Autobus zastavuje několik kilometrů od centra, na zastávce s hlučnou syrskou hudbou a jediným, jak se později ukázalo, anglicky téměř nemluvícím taxikářem. Jeho druhá anglická skoro věta, hned po povinném "Wellcome !" , vyslovena se stejnou samozřejmostí "onehundret fifty" se následně ukazuje, větou poslední, kterou dokáže nejen vyslovit, ale jejíž obsah taktéž chápe. Kolotoč při smlouvání ceny se tentokrát poměrně rychle zastavuje na 100 lirách. Stále se usmívající taxikář kopíruje svým neoznačeným bílým vozem hadí stopu, pravá - rovně - levá - rovně, snad proto, aby se nakonec neukázalo, že cesta do cíle nebyla ani zdaleka tak dlouhá, jak se nám snažil původně pracně vylíčit. Netrvá to však příliš dlouho a nám dochází, že je tu problém zásadnější. Zatímco centrum města začínáme mít za zády, velkolepé památky se k nám nechtěně přibližují. "Ten debil nás veze jinam !" Po našem zjištění taxikářův úsměv poněkud mizí, zastavuje na kraji ulice, k jeho i k naší radosti oslovuje jazykově lépe vybaveného kolegu. Zdá se, že mu konečně došlo, co po něm chceme. Omlouvá se a zdůrazňuje, že anglicky neumí. U holek nenachází jeho omluvo-výmluva přílišného pochopení a mají ho i nadále za pitomce, k jeho dobru nutno uvést, že fotka památek, která ho pravděpodobně zmátla, se nacházela na předložené hotelové vizitce. Po dalším krátkém bloudění a doptávání, nás přiváží přímo před hotel. Ukazuje se, že doporučený hotel je již nějaký ten pátek zavřený, příliš nám to však nevadí. K jeho překvapení a k naší spokojenosti, vystupujeme.
Po krátké poradě zaplouváme do nejbližšího dalšího hotelu, Evce se ale příliš nelíbí, ačkoli nedokáže pojmenovat proč. Nejasnému důvodu dáváme prostor, zvedáme bágly a jdeme dál. Výhružce na rozloučenou, že v případě našeho návratu budem platit víc, nevěnujeme příliš pozornost. Moc dobře víme, že hotelů je tu víc. Vyplácí se, za peníz jen o trochu vyšší, se ubytováváme v moc pěkném hotelu Citadela s úžasným výhledem na hlavní památky, čistou koupelničkou a evropským záchodem. Spokojeně usínáme.
Večer obcházíme bazárky s všelijakou místní turistickou veteší jeden za druhým, Andy úspěšně kupuje za pěkně usmlouvanou cenu šperk pro mámu. Dáváme si předražené pivko v restauraci se zcela ojedinělým wifi připojením a především : domlouváme si na zítra výlet do pouště na velbloudech s přenocováním a večeří v beduínském stylu za 50 euro na osobu. Přes vysoké pořizovací náklady se na velbloudí dobrodružství po zbytek večera moc těšíme. Sen o velbloudech se však nikomu ze skupiny nezdá .
13 října 2009
12.10.09 Deir ez Zur u řeky Eufrat
Starý pán nás vzbudil nečekaně v 6 ráno, že nejlepší spoj do Deir ez Zoru jede v 7. Natlačili jsme do sebe v rychlosti placky, džem, sýr a čaj a vyrazili. Na autobusáku byl malý problém, protože si vás tu musí policie zapsat, když odjíždíte a když přijíždíte. Jelikož jsou irácké hranice blízko, je to z bezpečnostních důvodů pro cizince.
V mikrobusu rozjíždíme hru na oslíka ze Shreka, "Kdy už tam budem? A teď? " Oslík jsem já, Andy je Fionna a Martin je Shrek. Jsme už unaveni, po maratonu v Aleppu a krátkém spánku v Raqqe. Chechtáme se už všemu. Deir leží na břehu Eufratu, jediné životadárné žíle v okolí. Po cestě je vidět poušť, uplácané domečky z hlíny, ovce a podivní psi ovcopsi. Andy se těší na pořádné dobrodrůžo. Když jsme v Aleppu řekli, že pojedeme dál na východ, dívali se na nás jako na blázny. Co tam prý uvidíme. Andy odpovídala, že tu starou Sýrii. Nic světoborného se ale nekonalo. Deir je jakékoli jiné město. Je pravda, že je to poprvé, co zde vidím nějaké žebráky. V jiných městech téměř nebyli. Nicméně ulice i lidé jsou podobní.
Ubytovali jsme se v hotýlku podle Lonely Planet. Jediný zmiňovaný, s majitelem, který mluví dost dobře anglicky. Chlapík byl velmi milý, ovšem pokoje byly v dosti otřesném stavu. Stálo to sice na jednoho 250 lir (asi 120Kč), ale tu hodnotu to nemělo. Pán měl štěstí, že o něm do Lonely napsali.
O přestávce na čaj, na který nás pozval, jsme napsali pohledy. Stále v duchu velké srandy. Únava se stupňuje, takže srandovní nám přišlo už skoro všechno. Vyrazili jsme pak na imigrační úřad. Chtějí zde jen 2 fotky a prý je to nejlepší místo pro prodloužení pobytu. Sice se nás chtěl úředník prvně zbavit, tím, že máme ještě jeden den do dovršení 15 denního limitu, ale my se nedali. Nakonec nám dal formuláře ve francoužtině, kterým jsme moc nerozuměli. Po pár dotazech co vlastně máme vyplnit nám odpovídal na vše NO PROBLEM. Ok, tak no problem, něco jsme vyplnili a něco ne. Ať se úřednický šiml nažere a dá nám pokoj. Vísa prodloužena. Je to jen banální formalita a moc nechápeme proč.
Následovala návštěva muzea, které by mělo být jedno z nejlepších. Právě probíhala rekonstrukce velmi zajívamým stylem. Malíři si ani nezakryli exponáty, co viseli na zdi. Občas někde na něco kápli bílou barvou. Kein stress.
Na pokoji jsme dospávali deficit a navečer vyrazili k Eufratu. Po cestě oslík zase zlobil a dožadoval se čokoládičky, že prý jinak dál nepůjde.
Martin zaplul k místnímu holiči a nechal se jak ostříhat, tak oholit - holí se zde štětkou a pěkně břitvou. Vypadal jak znovuzrozený. U hotelu jsme potkali už podruhé chlapíka co přijel chvíli po nás. Vyklubal se z něj kanadský Bill. Na balkoně s pivkama (ano, našli jsme obchod s chlastem) jsme povídali asi do 11.
Zítra vyrazíme do Palmýry.
Ahmed se už několikátý den neozval. Heuréka.
V mikrobusu rozjíždíme hru na oslíka ze Shreka, "Kdy už tam budem? A teď? " Oslík jsem já, Andy je Fionna a Martin je Shrek. Jsme už unaveni, po maratonu v Aleppu a krátkém spánku v Raqqe. Chechtáme se už všemu. Deir leží na břehu Eufratu, jediné životadárné žíle v okolí. Po cestě je vidět poušť, uplácané domečky z hlíny, ovce a podivní psi ovcopsi. Andy se těší na pořádné dobrodrůžo. Když jsme v Aleppu řekli, že pojedeme dál na východ, dívali se na nás jako na blázny. Co tam prý uvidíme. Andy odpovídala, že tu starou Sýrii. Nic světoborného se ale nekonalo. Deir je jakékoli jiné město. Je pravda, že je to poprvé, co zde vidím nějaké žebráky. V jiných městech téměř nebyli. Nicméně ulice i lidé jsou podobní.
Ubytovali jsme se v hotýlku podle Lonely Planet. Jediný zmiňovaný, s majitelem, který mluví dost dobře anglicky. Chlapík byl velmi milý, ovšem pokoje byly v dosti otřesném stavu. Stálo to sice na jednoho 250 lir (asi 120Kč), ale tu hodnotu to nemělo. Pán měl štěstí, že o něm do Lonely napsali.
O přestávce na čaj, na který nás pozval, jsme napsali pohledy. Stále v duchu velké srandy. Únava se stupňuje, takže srandovní nám přišlo už skoro všechno. Vyrazili jsme pak na imigrační úřad. Chtějí zde jen 2 fotky a prý je to nejlepší místo pro prodloužení pobytu. Sice se nás chtěl úředník prvně zbavit, tím, že máme ještě jeden den do dovršení 15 denního limitu, ale my se nedali. Nakonec nám dal formuláře ve francoužtině, kterým jsme moc nerozuměli. Po pár dotazech co vlastně máme vyplnit nám odpovídal na vše NO PROBLEM. Ok, tak no problem, něco jsme vyplnili a něco ne. Ať se úřednický šiml nažere a dá nám pokoj. Vísa prodloužena. Je to jen banální formalita a moc nechápeme proč. Následovala návštěva muzea, které by mělo být jedno z nejlepších. Právě probíhala rekonstrukce velmi zajívamým stylem. Malíři si ani nezakryli exponáty, co viseli na zdi. Občas někde na něco kápli bílou barvou. Kein stress.
Na pokoji jsme dospávali deficit a navečer vyrazili k Eufratu. Po cestě oslík zase zlobil a dožadoval se čokoládičky, že prý jinak dál nepůjde.
Martin zaplul k místnímu holiči a nechal se jak ostříhat, tak oholit - holí se zde štětkou a pěkně břitvou. Vypadal jak znovuzrozený. U hotelu jsme potkali už podruhé chlapíka co přijel chvíli po nás. Vyklubal se z něj kanadský Bill. Na balkoně s pivkama (ano, našli jsme obchod s chlastem) jsme povídali asi do 11.
Zítra vyrazíme do Palmýry.
Ahmed se už několikátý den neozval. Heuréka.
11.10.09 Cesta do Deir ez Zur a zastávka v Raqqa
Vyřízení rodinou si dopřáváme spánek až do 12:00. Abdulah nám opět připravil snídani. Balíme krosny a ještě před odjezdem nás berou na Aleppskou universitu. Spousta holek a kluků, všichni postávají před budovami, uvnitř je skoro prázdno. Bashar povídá jak mají taky univerzity rozděleny na ty flákací - ekonomka, jazyky, a ty složitější - chemie, fyzika atd. Tohle asi funguje všude. Poměr holek - kluků je na první pohled asi 60:40, těch evropsky oblečených je asi tak 20% oproti 80% zahalených.
Potvrzuje to i jedna Basharova kamarádka, křesťanka. Její máma je prý ředitelka školy, což je zde velmi neobvyklé, že by žena zastávala vedoucí funkci. I když holky studují, záleží jakého chlapíka si vezmou. Může jim pak "zakázat", aby pracovali nebo mohou mít tak rozvětvenou rodinu, že by žena nestíhala oboje.
Principielně je zde ještě velmi tradiční rozdělení rolí, nicméně emancipace se zde projevuje také například tím, že ženy jsou vidět i za volantem, což třeba v Kašmíru (také muslimská část) vidět nebylo.
Na jednu stranu mají už dopředu jasno, jak bude jejich život pravděpodobně asi vypadat.Nikdo od nich nečeká zázraky a to nejdůležitější jsou tradiční hodnoty, tedy rodina a její blaho. Jak řekl Bashar, mohl by chodit s evropskou ženou a chvíli tam i žít, ale rodinu by stejně založil v Sýrii. Prostě jsme už od základu jinačí.
A k tomu musím ještě doplnit zážitek z předchozího dne. Andy se moc líbila Abdulahovu otci a vlastně všem nejen díky svým blond vlasům. Prý, kdyby si to rozmyslela a chtěla se vdát do Sýrie, je ochoten jí zaplatit 60 000 US dolarů. 20 před svatbou, 20 po svatbě a 20 ve zlatě. Zajímavý obchod. Prý ale muslimské ženy nemohou s tím zlatem ani penězi nakládat.
Vlak vyráží z nádraží v 16:10. Míříme do města Deir er Zur, ale již na nádraží potkáváme dalšího přátelského Syřana, který nás zve k sobě domů. Je z města Raqqa, což je po cestě, asi 100km před Deirem. Jeho rodina nás přivítá velmi pěkně sklenicí čerstvé pomerančové šťávy, polosedíme poležíme v domě kousek od nádraží v tradičním obýváku. Synátor, který studoval stavárnu na Ukrajině, nám povídá jak se tu žije. Probíráme i otázku finanční krize, což se zde neprojevuje tak výrazně primárně, nicméně jsou vidět projevy sekundární. Spousta dětí, které pracují v zahraničí už domů neposílají tolik peněz, anebo se rovnou vracejí.
Pak nás pohostili kuřetem, špenátem, plackama a čajem. Vyšlo najevo, že domů bere otec rodu cizince často, nejsme vyjímka. Má doma 10 dětí (6 dcer a 4 syny) a rád by, aby všechny měly dobré vzdělání, cvičili angličtinu a měli kontakty někde po Evropě. Nikdy nevíš, kdy se to může hodit, že?
Jeho postoj je ale obecně netradiční a dosti pokrokový, což jeho dcery hodně oceňovaly.
Po večeři nám holky půjčily jejich hábity, uvázaly správně šátky a všichni jsme nasedli do rodinného vozidla (toyota s otevřenou korbou). Pán nás vyvezl na prohlídku po místních památkách. Moc jich tu není, Raqqa je dost nezajímavé město.
Jak jsme před spaním zjistili, mít v takovém domě postel je asi výsada, protože většina dětí spala na matracích na zemi. My také, ale bylo to velice pohodlné.
Starý pán byl velmi vzdělaný, v roce 1976 byl i nějakou dobu v Polsku, pamatoval si ještě nějaká slovíčka. Jeho bratr žije v New Yorku, ale díky Bushovi a ochladlým vztahů se tam jen tak jednoduše nepodívá. Říkal, že je to nyní složitější než před 20 lety.
Taky jsme probrali otázku, proč tak zbožňují svého prezidenta Bashara (má všude fotky, snad i na hajzlících, jak řekl jeden cestovatel), který byl zvolen v demokratických volbách a vyhrál s počtem hlasů 99.6%. Něco mi to připomíná, ale oni ho opravdu zbožňují. Prý proto, že v dobách kdy se neustále uvnitř bojovalo, po odchodu Francouzů, byl první Assad, který nastolil mír a od té doby země vzkvétá. Prý nemají rádi některé kroky, které vláda činí, ale jako člověka Assada i Bashara milují. Assad zemřel v roce 2000, pak proběhlo "Damašské jaro", kdy se víc otevřely hranice, začaly do země proudit západní produtky etc. Pak se Bashar ujal vlády a opět vše trochu ochladlo.
Internet je cenzurován proto, aby lid nemohl být infikován zprávami od Mossadu (izraelská skupina), která je napojena na USA. Šlo o konflikt v Golanských výšinách, o které se se Sýrií prali. (Proto, když máte v pase izraelské razítko nedostanete syrské vízum.)
Potvrzuje to i jedna Basharova kamarádka, křesťanka. Její máma je prý ředitelka školy, což je zde velmi neobvyklé, že by žena zastávala vedoucí funkci. I když holky studují, záleží jakého chlapíka si vezmou. Může jim pak "zakázat", aby pracovali nebo mohou mít tak rozvětvenou rodinu, že by žena nestíhala oboje.
Principielně je zde ještě velmi tradiční rozdělení rolí, nicméně emancipace se zde projevuje také například tím, že ženy jsou vidět i za volantem, což třeba v Kašmíru (také muslimská část) vidět nebylo.
Na jednu stranu mají už dopředu jasno, jak bude jejich život pravděpodobně asi vypadat.Nikdo od nich nečeká zázraky a to nejdůležitější jsou tradiční hodnoty, tedy rodina a její blaho. Jak řekl Bashar, mohl by chodit s evropskou ženou a chvíli tam i žít, ale rodinu by stejně založil v Sýrii. Prostě jsme už od základu jinačí.
A k tomu musím ještě doplnit zážitek z předchozího dne. Andy se moc líbila Abdulahovu otci a vlastně všem nejen díky svým blond vlasům. Prý, kdyby si to rozmyslela a chtěla se vdát do Sýrie, je ochoten jí zaplatit 60 000 US dolarů. 20 před svatbou, 20 po svatbě a 20 ve zlatě. Zajímavý obchod. Prý ale muslimské ženy nemohou s tím zlatem ani penězi nakládat.
Vlak vyráží z nádraží v 16:10. Míříme do města Deir er Zur, ale již na nádraží potkáváme dalšího přátelského Syřana, který nás zve k sobě domů. Je z města Raqqa, což je po cestě, asi 100km před Deirem. Jeho rodina nás přivítá velmi pěkně sklenicí čerstvé pomerančové šťávy, polosedíme poležíme v domě kousek od nádraží v tradičním obýváku. Synátor, který studoval stavárnu na Ukrajině, nám povídá jak se tu žije. Probíráme i otázku finanční krize, což se zde neprojevuje tak výrazně primárně, nicméně jsou vidět projevy sekundární. Spousta dětí, které pracují v zahraničí už domů neposílají tolik peněz, anebo se rovnou vracejí.
Pak nás pohostili kuřetem, špenátem, plackama a čajem. Vyšlo najevo, že domů bere otec rodu cizince často, nejsme vyjímka. Má doma 10 dětí (6 dcer a 4 syny) a rád by, aby všechny měly dobré vzdělání, cvičili angličtinu a měli kontakty někde po Evropě. Nikdy nevíš, kdy se to může hodit, že?
Jeho postoj je ale obecně netradiční a dosti pokrokový, což jeho dcery hodně oceňovaly.
Po večeři nám holky půjčily jejich hábity, uvázaly správně šátky a všichni jsme nasedli do rodinného vozidla (toyota s otevřenou korbou). Pán nás vyvezl na prohlídku po místních památkách. Moc jich tu není, Raqqa je dost nezajímavé město.
Jak jsme před spaním zjistili, mít v takovém domě postel je asi výsada, protože většina dětí spala na matracích na zemi. My také, ale bylo to velice pohodlné.
Starý pán byl velmi vzdělaný, v roce 1976 byl i nějakou dobu v Polsku, pamatoval si ještě nějaká slovíčka. Jeho bratr žije v New Yorku, ale díky Bushovi a ochladlým vztahů se tam jen tak jednoduše nepodívá. Říkal, že je to nyní složitější než před 20 lety.
Taky jsme probrali otázku, proč tak zbožňují svého prezidenta Bashara (má všude fotky, snad i na hajzlících, jak řekl jeden cestovatel), který byl zvolen v demokratických volbách a vyhrál s počtem hlasů 99.6%. Něco mi to připomíná, ale oni ho opravdu zbožňují. Prý proto, že v dobách kdy se neustále uvnitř bojovalo, po odchodu Francouzů, byl první Assad, který nastolil mír a od té doby země vzkvétá. Prý nemají rádi některé kroky, které vláda činí, ale jako člověka Assada i Bashara milují. Assad zemřel v roce 2000, pak proběhlo "Damašské jaro", kdy se víc otevřely hranice, začaly do země proudit západní produtky etc. Pak se Bashar ujal vlády a opět vše trochu ochladlo.
Internet je cenzurován proto, aby lid nemohl být infikován zprávami od Mossadu (izraelská skupina), která je napojena na USA. Šlo o konflikt v Golanských výšinách, o které se se Sýrií prali. (Proto, když máte v pase izraelské razítko nedostanete syrské vízum.)
10.10.09 - taková velká sýrská rodinka (by Andy)
Snídáme dorty...
Dopoledne strávené na súqu bylo více než úspěšné. Kluci to s námi zvládli na jedničku. Po nákupech jsme museli zajít na vlakové nádraží a koupit dopředu lístky do Deir ez Zur. Máme štěstí - první třída je ještě volná, tak konečně vyzkoušíme ten věhlasný expres, který doporučuje Lonely i ostatní cestovatelé. Na odpoledne jsme pozvaní do domu kamaráda Neila. Jeho otec je velmi uznávaným ortopedem a jejich dům je opravdu zlatá klícka - obří kuchyně, obří obývák pro návštěvy, menší obývák pro rodinu, kino, billiar, whirpool, jacuzzi (a to je jen přízemí - do patra nás nevzal). Venku letní kuchyně, velký bazén, kombo hřiště pro basketbal a tenis. Kluci hrají streetball, já a Evka jsme daly přednost bazénu. Odpoledne strávené ve sportovním duchu končí někdy v 19:00, kdy se vydáváme zpět domů k Abdulahovi. Na večer nejsou žádné plány, proto objednáváme "Šíša go home" - dovážková služba na šíšu. Mezitím Abdulah domluví setkání s rodinou. To jsme ale ještě netušili, co nás čeká. Nejdříve zazvonil pikolík se šíšou a uhlíky. Usedli jsme na terase a začali pokuřovat. Někdo zvoní - přichází Abdulahova máma a táta. Neumí anglicky, tak musí Abdulah všechno tlumočit. Za pár chvil zase zvonek - sestra Rima s manželem a čtyřmi dětmi. Na balkonu doplňujeme židle, pojídáme donešený falafel od Rimy, kouříme šíšu a pijeme čaj. Zase zvonek - sestra Lejla s manželem a dětmi. Další židle na balkon, přinášejí čerstvé pistácie. Za chvíli opět zvonek - přichází teta a strýc a s dětmi. Arabština se střídá s angličtinou, všichni pokřikují a vítají se, jako by se neviděli roky. Paní domu přináší kávu a ovoce. My už nemůžeme, ale odmítnout se nedá. Rodinná zábava trvá asi až do jedné do rána. Při loučení se všichni chtějí s námi fotit. Focením strávíme asi 15 minut, než mají úúúplně všichni několik našich fotografií ve svém mobilu. Na závěr Evča přinese stativ a pořídí jednu krásnou fotku s celou rodinou a s námi. Koukám na fotku na displeji foťáku a je to pro nás jediná příležitost zjistit, kolik nás tu vůbec bylo dnes večer. 13 dospělích a 7 dětí. Dorty jsme konečně dojedli.
Pozn. by Evka: Paní domu si při přípravě kávy v kuchyni, mezi náma holkama, sundala na chvíli šátek. Byl to pro mě neuvěřitelný pohled. Najednou se z té matky rodu stala velmi šik žena. S nakrátko střiženými vlasy. Měla jsem pocit, že tam jsou dvě ženy. Jedna zahalená, vypadající o několik let starší a druhá evropská lady. Taky jsem jí to pověděla. Asi mě moc nepochopila. Velmi zvláštní zážitek.
9.10.09 - párty tak, jak ji neznáme (by Andy)
Probouzíme se v bytě Abdulaha a jeho rodičů, kteří se kvůli nám přemístili do domu dědečka. Náš hostitel již nahřívá placky na plameni sporáku. Všichni čtyři jsme se sešli u stolu v kuchyni a pochutnali si na plackách se sýrem Džibna, Evce a Martinovi zachutnala variace s olivovým olejem a kořením Zatach. Snídaňové menu bylo ještě doplněno o po domácku nakládané olivy a kousky melouna. Během snídaně doprala pračka s našim oblečením, konečně nebudem vypadat jako poutníci.
Po snídani vyrážíme do historického centra - na nás relativně brzy, je 9:00, v jiné dny máme ještě půlnoc :). Prošli jsme si místní trh (suq), který je díky poloze města Aleppa jeden z nejstarších a největších ze zemí Orientu. Dříve sem dorazilo denně na 1 000 velbloudů se zbožím (pro srovnání - na trh v egyptské Káhiře se sešlo každý den jen 100 velbloudů). Je pátek, takže obchodníci mají zavřeno. My můžeme alespoň pohodlně projít, prohlédnout si architekturu bez pokřikování trhovců a prodírání se davem. Na trh se určitě vrátíme - alespoň já a Evka (šály a šperky tam na nás čekají :).
Na konci hlavní ulice již vidíme Aleppskou Citadelu. Její základy byly položeny již v roce 333 před n.l., ale různými dostavbami a přestavbami získala svoji finální podobu až v 16. století za éry Mamluka. Po vyčerpávající prohlídce Citadeli (Abdulah jako archeolog nám popisoval každý kámen) jsme usedli na kávičku v restauraci před hradem. Abdulah si mezitím "odskočil" do mešity na páteční modlitbu. V historickém centru Aleppa jsme se šli podívat ještě do Velké mešity (Great Mosque), která je jen o 10 let mladší než věhlasná Umajovská mešita v Damašku. Já a Evka jsme u vchodu dostali slušivé pláště s kapucí, abychom nepohoršovaly odhalenými lýtky a vlasy. Martin mohl vstoupit, tak jak byl. Před nádvořím jsme si vyzuli boty a uložili do botníku. Prošli jsme nádvoří a zapluli do mešity. Muslimové si berou Korán z knihovniček a modlí se.
Staré centrum jsme opustili někdy ve tři hodiny odpoledne. Abdulah nám cestou koupil "vynikající" nápoj černé barvy z lékořice, kteří všichni tady pijí a milují. Zkřivené ksichty jsme po tom měli ještě další hodinu. To nejkrásnější z celého Aleppa nás ale ještě mělo čekat.... po asi 15 minutách chůze z historického centra, uťapkaní, hladoví a žízniví vstupujeme do úúúúúžasné CUKRÁRNY. Omdlívám při pohledu na všechny ty druhy dortů, zákusků, sušenek i místních sladkostí. Evča fňuká, že si prostě něco MUSÍ koupit. Martin s Abdulahem přemýšlí, jaké druhy a kolik kousků bychom měli koupit na rodinné grilování, na které jsme byli odpoledne pozvaní. Nakonec jsme jich vzali 60. S krabicemi s dorty dobíháme autobus, který by nás měl zavést na rodinnou farmu. Cestou ale telefonuje Abdulahova maminka, že se dědovi udělalo zle a odvezli jej do nemocnice. Pro nás to ovšem znamenalo odpovědět si na otázku:"Co s 60 zákusky, když jsme čtyři?". Vrátili jsme se do Abdulahova bytu a po krátkém odpočinku se podívali, co skrývá první krabice z cukrárny :). Abdulah potom obvolal kamarády a na večer naplánoval menší sešlost na oslavu Basharových narozenin, kde se těch dortů snad nějak zbavíme. Může být tak 19:00 a vyrážíme do víru velkoměsta. Jsme součástí partičky místní "zlaté mládeže", do které patří i Abdulah. Všichni studují na univerzitě, bydlí v luxusních čtvrtích, mají auta a hlavně dobrá jména. Zapojujeme se do jejich zábavy (pokud jste si mysleli, že půjde o kouření šíši, popíjení, návštěvu věhlasného klubu, tak je to špatně). Všichni se sejdou na ulici u svých super kár, sledují holky, hudba z autoradia na maximum, kecají, lelkují, dělají "džouky"....prostě "zevling" (myslela jsem, že jsem tomu už unikla...ale ne). Bez cíle obejdeme ještě třikrát jeden blok, než opět nasedneme do auta a jedem zpět do Abdulahova bytu i s ostatními. A párty může začít. Coca-cola a 7up teče plným proudem, všichni se ládují dorty a i se pokouší jednu chvíli tančit. My tři si lepíme hubu červenou limonádou a sledujeme zábavu místních mladých lidí v našem věku a zjišťujeme, jak se jde bavit i bez alkoholu. Nakonec se trochu probereme z šoku a vesele konverzujeme asi až do jedné do rána, kdy se "večírek" rozpustí. Musím říct, že velká výhoda je, že člověk není během večera "trapnej", všechno si pamatuje a druhý den nepříjde paní kocovina. Tak dobrou....
Po snídani vyrážíme do historického centra - na nás relativně brzy, je 9:00, v jiné dny máme ještě půlnoc :). Prošli jsme si místní trh (suq), který je díky poloze města Aleppa jeden z nejstarších a největších ze zemí Orientu. Dříve sem dorazilo denně na 1 000 velbloudů se zbožím (pro srovnání - na trh v egyptské Káhiře se sešlo každý den jen 100 velbloudů). Je pátek, takže obchodníci mají zavřeno. My můžeme alespoň pohodlně projít, prohlédnout si architekturu bez pokřikování trhovců a prodírání se davem. Na trh se určitě vrátíme - alespoň já a Evka (šály a šperky tam na nás čekají :).Na konci hlavní ulice již vidíme Aleppskou Citadelu. Její základy byly položeny již v roce 333 před n.l., ale různými dostavbami a přestavbami získala svoji finální podobu až v 16. století za éry Mamluka. Po vyčerpávající prohlídce Citadeli (Abdulah jako archeolog nám popisoval každý kámen) jsme usedli na kávičku v restauraci před hradem. Abdulah si mezitím "odskočil" do mešity na páteční modlitbu. V historickém centru Aleppa jsme se šli podívat ještě do Velké mešity (Great Mosque), která je jen o 10 let mladší než věhlasná Umajovská mešita v Damašku. Já a Evka jsme u vchodu dostali slušivé pláště s kapucí, abychom nepohoršovaly odhalenými lýtky a vlasy. Martin mohl vstoupit, tak jak byl. Před nádvořím jsme si vyzuli boty a uložili do botníku. Prošli jsme nádvoří a zapluli do mešity. Muslimové si berou Korán z knihovniček a modlí se.
Staré centrum jsme opustili někdy ve tři hodiny odpoledne. Abdulah nám cestou koupil "vynikající" nápoj černé barvy z lékořice, kteří všichni tady pijí a milují. Zkřivené ksichty jsme po tom měli ještě další hodinu. To nejkrásnější z celého Aleppa nás ale ještě mělo čekat.... po asi 15 minutách chůze z historického centra, uťapkaní, hladoví a žízniví vstupujeme do úúúúúžasné CUKRÁRNY. Omdlívám při pohledu na všechny ty druhy dortů, zákusků, sušenek i místních sladkostí. Evča fňuká, že si prostě něco MUSÍ koupit. Martin s Abdulahem přemýšlí, jaké druhy a kolik kousků bychom měli koupit na rodinné grilování, na které jsme byli odpoledne pozvaní. Nakonec jsme jich vzali 60. S krabicemi s dorty dobíháme autobus, který by nás měl zavést na rodinnou farmu. Cestou ale telefonuje Abdulahova maminka, že se dědovi udělalo zle a odvezli jej do nemocnice. Pro nás to ovšem znamenalo odpovědět si na otázku:"Co s 60 zákusky, když jsme čtyři?". Vrátili jsme se do Abdulahova bytu a po krátkém odpočinku se podívali, co skrývá první krabice z cukrárny :). Abdulah potom obvolal kamarády a na večer naplánoval menší sešlost na oslavu Basharových narozenin, kde se těch dortů snad nějak zbavíme. Může být tak 19:00 a vyrážíme do víru velkoměsta. Jsme součástí partičky místní "zlaté mládeže", do které patří i Abdulah. Všichni studují na univerzitě, bydlí v luxusních čtvrtích, mají auta a hlavně dobrá jména. Zapojujeme se do jejich zábavy (pokud jste si mysleli, že půjde o kouření šíši, popíjení, návštěvu věhlasného klubu, tak je to špatně). Všichni se sejdou na ulici u svých super kár, sledují holky, hudba z autoradia na maximum, kecají, lelkují, dělají "džouky"....prostě "zevling" (myslela jsem, že jsem tomu už unikla...ale ne). Bez cíle obejdeme ještě třikrát jeden blok, než opět nasedneme do auta a jedem zpět do Abdulahova bytu i s ostatními. A párty může začít. Coca-cola a 7up teče plným proudem, všichni se ládují dorty a i se pokouší jednu chvíli tančit. My tři si lepíme hubu červenou limonádou a sledujeme zábavu místních mladých lidí v našem věku a zjišťujeme, jak se jde bavit i bez alkoholu. Nakonec se trochu probereme z šoku a vesele konverzujeme asi až do jedné do rána, kdy se "večírek" rozpustí. Musím říct, že velká výhoda je, že člověk není během večera "trapnej", všechno si pamatuje a druhý den nepříjde paní kocovina. Tak dobrou....
8.10.09
Ráno jsem sháněla v Kessabu internet. Nepodařilo se. Se spojením je to tu prostě slabší. Anebo normální, jen se nám to tak zdá.
Zato jsme nakoupili první várku dárečků. Snad to přežijí až do domoviny.
Mikrobus už máme nacvičen, takže žádný problém. Z Latthakie jedem do Aleppa vlakem, tak jak radí Lonely Planet. Dálnice ještě není v provozu, takže bus trvá neúměrně dlouho za nekřesťanský peníz oproti vlaku.
Mámem druhou třídu, tak uvidíme jeslti to není dobytčák.
Dobytčák to nebyl. Takovej starší panťák do Radotína. Maličko horko ale jinak fajn. Na přenádherném nádraží nás vyzvedl Bashar s Abdulahem. Čekali na nás, syrsky se políbili a naložili nás do káry a provedli zrychleně po hlavních nákupních ulicích. Vypadalo to vše velmi lákavě, fresh juice ulice - místní džusy z čehokoli, falafel street a tak.
Postupně jsme se dovídali, že Bashar právě obhájil svojí diplomku z chemie a chystá se opět do Němec na PhD. Abdulah je studentem archeologie a v Evropě zatím nestudoval. Bashar se ukázal být člověkem s velmi otevřenou myslí a schopností popsat věci tak jak jsou. Zabředli jsme i do politiky, prestože je muslim, nepatří k ortodoxním, sice nepije ale věci vidí střízlivě i díky času stráveném na starém kontinentě. Pak jsme probrali jak to mají s alkoholem - většinou nepijí a když pijí tak se k tomu nehlásí, což není Basharův ani Abdulahův případ, jde jen o princip. Samozřejmě přišly na řadu i vztahy. Ve společnosti není vítáno aby spolu dvojice žila před svatbou, nevěsta by měla být panna a kluk by se měl chovat obdobně. Obecně se muslimové s křesťany nemíchají. Přeci jen, muslimská rodina funguje jinak. (Silné vztahy mezi příbuznými, častné navštěvování, žena = matka rodu a pečovatelka o rodinné blaho apod.) Jeden jejich křesťanský kamarád Marco navzal situaci jednoduše. Jsou jako "olej a voda", nikdy se nepromíchají a když, tak se to stejně za čas rozdělí.
Po projížďce jsme se ubytovali u Abduláha. Rozdělala se kola, chipsy a povídalo se do 2 do rána. Náročný den. Dny v Aleppu budou asi plné zážitků.
Zato jsme nakoupili první várku dárečků. Snad to přežijí až do domoviny.
Mikrobus už máme nacvičen, takže žádný problém. Z Latthakie jedem do Aleppa vlakem, tak jak radí Lonely Planet. Dálnice ještě není v provozu, takže bus trvá neúměrně dlouho za nekřesťanský peníz oproti vlaku.
Mámem druhou třídu, tak uvidíme jeslti to není dobytčák.
Dobytčák to nebyl. Takovej starší panťák do Radotína. Maličko horko ale jinak fajn. Na přenádherném nádraží nás vyzvedl Bashar s Abdulahem. Čekali na nás, syrsky se políbili a naložili nás do káry a provedli zrychleně po hlavních nákupních ulicích. Vypadalo to vše velmi lákavě, fresh juice ulice - místní džusy z čehokoli, falafel street a tak.
Postupně jsme se dovídali, že Bashar právě obhájil svojí diplomku z chemie a chystá se opět do Němec na PhD. Abdulah je studentem archeologie a v Evropě zatím nestudoval. Bashar se ukázal být člověkem s velmi otevřenou myslí a schopností popsat věci tak jak jsou. Zabředli jsme i do politiky, prestože je muslim, nepatří k ortodoxním, sice nepije ale věci vidí střízlivě i díky času stráveném na starém kontinentě. Pak jsme probrali jak to mají s alkoholem - většinou nepijí a když pijí tak se k tomu nehlásí, což není Basharův ani Abdulahův případ, jde jen o princip. Samozřejmě přišly na řadu i vztahy. Ve společnosti není vítáno aby spolu dvojice žila před svatbou, nevěsta by měla být panna a kluk by se měl chovat obdobně. Obecně se muslimové s křesťany nemíchají. Přeci jen, muslimská rodina funguje jinak. (Silné vztahy mezi příbuznými, častné navštěvování, žena = matka rodu a pečovatelka o rodinné blaho apod.) Jeden jejich křesťanský kamarád Marco navzal situaci jednoduše. Jsou jako "olej a voda", nikdy se nepromíchají a když, tak se to stejně za čas rozdělí.
Po projížďce jsme se ubytovali u Abduláha. Rozdělala se kola, chipsy a povídalo se do 2 do rána. Náročný den. Dny v Aleppu budou asi plné zážitků.
07 října 2009
7.10.2009
Slunce svitílo už od rána. Skvělý den na zevlení na pláži. Předtím se ještě podařilo Andy najít ztracený mobil, který nechala v kuchyni, když vařila. Radost měl nejvíc majitel hotelu, který ji v hledání pomáhal.
Opět jsme vyrazili po známé zakroucené asfaltce nahoru a hodně dolů. Svezl nás páreček z Latthakie. Asi nemuseli pracovat, protože jeli na výlet. Pláž jsme měli celou pro sebe. Toho využili komáři, kteří na nás začali pořádat hony. Andy jich už při převlíkání zabila asi 5. Krvelačné stvůry.
Promáslený den na sluníčku a ve vlnách. Docela jsme se vyblbli. Pozdravila jsem moře, že se zase vrátím a vyrazili jsme domů. To už bylo po páte odpoledne. Nahoru nás vezl chlapík co prodává fíky a ořechy. Před půlkou nás vysadil. Seděli jsme v kabině pro 2 ve 4. Labůžo. Druhý byl chlapík s osobákem, který má korbu. Martin mu dělal vepředu společnost a my se s Andy vzadu kochaly. Vítr ve vlasech byl moc přijemný. Chlapík sice neuměl ani slovo anglicky, ale Martin říkal, že si skvěle pokecali.
Večeře proběhla u paní Rosy v obchůdku s Falafelem (Andy to nazývá jídlem pro chudý, cca 7Kč). S paní jsme si taky pokecali. S angličtinou na tom byla stejně jako řidič.
V Kessabu je už pěkná kosa. Rozdíl mezí pláží a městečkem je asi 10C. Oba tu teď leží a spí, asi po tak náročném dni je to třeba. ;)
Zítra jedem do Allepa a na Mrtvá města. Vyzvedne si nás na nádraží Bashar, na nějž máme kontakt od Tomáše M. (Díky Tome!) I když jsme chtěli dojet taxíkem, stejně se nenechal přesvědčit a vyzvedne nás. Prý ho poznáme tak, že se pořád směje. Takže uvidíme uvidíme.
Ahmed opět volal. Sakra, kdy ho to přejde?
Opět jsme vyrazili po známé zakroucené asfaltce nahoru a hodně dolů. Svezl nás páreček z Latthakie. Asi nemuseli pracovat, protože jeli na výlet. Pláž jsme měli celou pro sebe. Toho využili komáři, kteří na nás začali pořádat hony. Andy jich už při převlíkání zabila asi 5. Krvelačné stvůry.
Promáslený den na sluníčku a ve vlnách. Docela jsme se vyblbli. Pozdravila jsem moře, že se zase vrátím a vyrazili jsme domů. To už bylo po páte odpoledne. Nahoru nás vezl chlapík co prodává fíky a ořechy. Před půlkou nás vysadil. Seděli jsme v kabině pro 2 ve 4. Labůžo. Druhý byl chlapík s osobákem, který má korbu. Martin mu dělal vepředu společnost a my se s Andy vzadu kochaly. Vítr ve vlasech byl moc přijemný. Chlapík sice neuměl ani slovo anglicky, ale Martin říkal, že si skvěle pokecali.Večeře proběhla u paní Rosy v obchůdku s Falafelem (Andy to nazývá jídlem pro chudý, cca 7Kč). S paní jsme si taky pokecali. S angličtinou na tom byla stejně jako řidič.
V Kessabu je už pěkná kosa. Rozdíl mezí pláží a městečkem je asi 10C. Oba tu teď leží a spí, asi po tak náročném dni je to třeba. ;)
Zítra jedem do Allepa a na Mrtvá města. Vyzvedne si nás na nádraží Bashar, na nějž máme kontakt od Tomáše M. (Díky Tome!) I když jsme chtěli dojet taxíkem, stejně se nenechal přesvědčit a vyzvedne nás. Prý ho poznáme tak, že se pořád směje. Takže uvidíme uvidíme.
Ahmed opět volal. Sakra, kdy ho to přejde?
06 října 2009
6.10.2009
Probudili jsme se do zamračeného rána s rozbouřeným mořem. Azuro se nekonalo. Rozvěsili jsme navhlé věci po pláži, kolotočáři hadr. Po bojové poradě jsme zabalili bagáž a přesunuli se zpět k policajtovi. Nakonec nám nabídl i kávu. Pasy vrátil s úsměvem. Jen co jsme dosedli ke kávě, začalo zase pršet. Skvěle naplánováno.
Nahoru do Kessabu si Martin stopl rodinku v Mazdě s korbou a my intelektuály ve starém skříňovém pick-up. Stará rachotina měla problém do kopce a moc nefuněla. Nakonec je Martin roztlačoval a my se přesunuly za ním do Mazdy. Obě rodiny byly na místní poměry dost vzdělané. Za těch společných pár kilometrů jsme se docela pobavili.
Odpoledne bylo lelkovací a navečer Andy uvařila všem evropské špagety se sýrem. Děsná dobrota. V téhle části země se dá koupit alkohol, proto jsme si pořídili Arak, místní anýzovku a víno z Kessabu. To druhé moc alkoholické nebylo.
Alkohol se tu dá sehnat taky proto, že zde žijí křesťané. Tedy hlavně v Kessabu. Nastěhovali se sem zhruba před 60 lety Arméni, kteří utíkali ze své země. Založili zde téměř svoji kolonii. Vypadají jinak, mají světlejší pleť, evropské vzezření a pijí alkohol. Kromě Araku prodávali i víno z Libanonu, ruskouu vodku, anglickou whiskey a hlavně holandské pivo.
Vůbec lidé jsou tu zajímavě namíchaní. DNA si po staletích pohrála skoro se všemi. Občas na první pohled typický arab má blankytně modré oči, tmavší typ má rezavé vlasy anebo se úplně podobají severským národům. Jsou to ještě pozůstatky z dob Římské Říše, táhla tudy vojska křižáků a osmanů. Jakýsi mix dálného Orientu s Evropou.
Nahoru do Kessabu si Martin stopl rodinku v Mazdě s korbou a my intelektuály ve starém skříňovém pick-up. Stará rachotina měla problém do kopce a moc nefuněla. Nakonec je Martin roztlačoval a my se přesunuly za ním do Mazdy. Obě rodiny byly na místní poměry dost vzdělané. Za těch společných pár kilometrů jsme se docela pobavili.
Odpoledne bylo lelkovací a navečer Andy uvařila všem evropské špagety se sýrem. Děsná dobrota. V téhle části země se dá koupit alkohol, proto jsme si pořídili Arak, místní anýzovku a víno z Kessabu. To druhé moc alkoholické nebylo.
Alkohol se tu dá sehnat taky proto, že zde žijí křesťané. Tedy hlavně v Kessabu. Nastěhovali se sem zhruba před 60 lety Arméni, kteří utíkali ze své země. Založili zde téměř svoji kolonii. Vypadají jinak, mají světlejší pleť, evropské vzezření a pijí alkohol. Kromě Araku prodávali i víno z Libanonu, ruskouu vodku, anglickou whiskey a hlavně holandské pivo.
Vůbec lidé jsou tu zajímavě namíchaní. DNA si po staletích pohrála skoro se všemi. Občas na první pohled typický arab má blankytně modré oči, tmavší typ má rezavé vlasy anebo se úplně podobají severským národům. Jsou to ještě pozůstatky z dob Římské Říše, táhla tudy vojska křižáků a osmanů. Jakýsi mix dálného Orientu s Evropou.
05 října 2009
5.10.2009
Martin proklínal včerejší specialitu podniku. Od 5 hodin nespal a běhal na záchod, kde vzpomínal na tři porce kefíru s česnekem.
Když jsem se probudila i já s Andy, začali jsme špekulovat nad tím, jak se nejlépe dostat z Latthakie přes hrad Al-Saladin až do Kassabu a na pláž Al-Samra, kde jsme chtěli nocovat. Egypťan nám doporučil taxikáře, který byl prý moc dobrý a levný. Mohammed, majitel hotelu, milovník Tintina, kecátor a všeználek nám jednoho obstaral. Tenhle celodenní výlet by nás v hromadné dopravě stál přibližně kolem 600-700 liber na osobu. A večer bysme byli udření jak soumaři. Taxík vyšel na 800 liber na každého. V klídku a pohodě nám vezl i zásoby na dvoudenní dobrodružnou vložku na pláži. Mohammed nám ještě večer předtím kladl na srdce, abychom určitě na pláži nespali. Během nocování na turecko-syrských hranicích by mohl nastal problém, pokud by dorazila policie. Vystrašil nás důkladně. V kopci jsou ještě nějaké restaurace, chtěli jsme nakonec zkusit oslovit je. Spali bychom někde na terase, nebo kdekoli. Každopádně blízko pláže bez nutnosti platit drahé taxi z Kassabu do Al Samry a zpět (nejbližší hotely jsou totiž jen v Kassabu).
Ráno ovšem na tohle téma z Mohammeda vylezlo, že on sám s kamarády chodí na trochu jinou pláž, která je přes útes na druhou stranu od hranic. Prý tam vede krásná cesta s "funny hiking part" (vtipnou trekovou částí).
Taxikář dorazil na čas. My už měli nakoupený proviant na táboření (hummus, placky, vody, ovoce) a rvali jsme to do taxíku. Vyrazili jsme směr hrad Al-Saladin. Tato pamětihodnost byla vybudována v 10. století, ve 12. dobita křižáky. Název nese po Saladinovi, který se svou armádou získal hrad po obléhání, které trvalo pouhé dva dny. Nyní jsou zde samé ruiny, ale impozantní svou rozlohou a velikostí. Z taxikáře se stal i průvodce. Tedy na chvíli, dokuď ho to bavilo.
Cesta byla únavná, Martin si s taxikářem stále o něčem povídal, nedalo se to už ani poslouchat. Chudák Martin. Den bez místňáků se nám šikl. To jsme ale nevědeli, že se rozhodně s jedním ještě budem muset bavit. Taxikář nás dovezl na fotící místo v Al Samře a vypustil. Bouda, ve které jsme mysleli, že nikdo není, se ale ukázala být policejní stanicí. Chlapík, oděn do teplákovky a pantoflí z Číny, chtěl naše pasy. Rezolutně jsem odmítla. Andy otráveně jedla placku a skrytě nadávala. Její výraz mluvil za vše. Já byla vytočená, protože pas prostě z ruky nedávám. Zvášť ne týpkovi, který neměl ani uniformu. Na moji žádost se legitimoval. Martin dělal diplomatické kroky k tomu, abychom mohli na pláži spát. Policajt se cukal, že nás spát nenechá. Martin to usmlouval spolu s taxikářem na to, že mu dáme pasy a on nám dá papír že si je převzal a že je pěkně další den vrátí. Hrála se hra "hodnej a zlej... " já byla zase ten zlej. Kurňa.
Každopádně nás nechali jít a věděli o nás. Aspoň něco.
Cesta na pláž byla zprvu pohodlná asfaltka - bohužel jen pár metrů. Pak začala kozí stezka mezi keříky. Asi po 15 minutách prodírání se s krosnama jsme poprvé uviděli naši "soukromou" pláž. Jen byla asi o 50 metrů níž. Poslední část byla opravdu vtipná s prvky ferraty a kamikadze stylu. Nějak jsme se tam ale dostali (já a Andy moc děkujeme Martinovi, že nám ve chvílích nejtěžších, pomohl s krosnama). Překypovali jsme nadšením. Byly už ale 4 hodiny, nejvyšší čas připravit se na noc. Posbírali jsme klacky kde se dalo a udělali si pelíšek. Moc pěkné místo jsme vybrali.
Při koukání na hvězdy jsme dopili poslední zbytky desinfekce (čti slivovice). Přišlo nám to jako vhodné doplnění nastalé situace. Andy s Martinem rozjeli debatu na téma "klasické filmy a my", největší prostor dostal Terminátor s Predátorem a Vetřelci (hlavně díl 1. a 2.). Mě to stačilo k tomu, aby se rozjela má bujná fantazie a měla jsem z toho špatné sny.
Spaní bylo úplně v klídku až do doby, kdy začalo krápat a během chvíle se rozpršelo úplně. Martin měl plán B, což bylo spaní pod skalním převisem. Divoce jsme přetáhli krosny a zakempovali ve skalách. Pohodlí bylo znatelně menší, ale jiné přístřeší nikde nebylo. Andy začala debatu o konspiraci Mohammeda s taxikářem a spol.
Tři kamarádi, vyrážejí za dobrodružstvím. Ubytují se v hostelu, jehož domácím je Mohamed. Hlavní hrdiny napadne, v rámci dobrodružné cesty, strávit noc na pláži. Od přátelského souseda získají kontakt na taxikáře, který je má dopravit na místo určení - odlehlou pláž v proluce skalistých hor. Kamarádi požádají Mohameda, aby taxikáři zavolal a cestu domluvil. Jsou svědky hovoru v arabštině. Mohamed po krátkém telefonu konstatuje, že nabízená cena je příliš vysoká a doporučí svého taxikáře. Studenti mu maximálně důvěřují, proto si nechají zavolat taxi doporučené Mohamedem. Za chvíli do recepce hotelu vstupuje muž, který o sobě tvrdí, že je onen taxikář. Muž má kolem 160 cm, krátce střižené vlasy, brýle díky nímž působí důvěryhodně. Studenti však nepostřehnout zakřivené úzké rty a rychle vyměněný pohled mezi ním a Mohamedem. Rychle seberou své krosny a nastupují do auta - to ještě vůbec netuší, že to bude poslední jízda v jejich životě. Tajemný řidič předstírá náklonost Martinovi, který sedí ve předu a rychle si získává jeho důvěru. Dívky mu moc pozornosti nevěnují. Po hodinov& eacute; jízdě taxi zastavuje u pláže. Mladí cestovatelé vystupují z vozu a chtějí se vydat za dobrodružstvím. Z chátralého domu na ně však volá policista. Martin k němu přichází a zjištuje, že musí odevzdat své pasy - jediné doklady, kterými se mohou prokázat v této zemi. Taxikář, který je svědkem konverzace, přesvědčí studenty, aby pasy odevzdali. Oni souhlasí a vydají se na cestu k odlehlé pláži. První hodiny probíhají báječně - popíjejí alkohol, sbírají dřevo na oheň a baví se příběhy filmů, které mají rádi. Je tma, vlny burácejí, šumí roští rostoucí na okolních horách a cikády zpívají... Začíná se však blížit bouřka, během níž příjdou osudové chvíle hlavních hrdinů. Divokým úprkem, kterým se chtějí ubránit promoknutí, se vřítí přímo do náruče beztitnému vrahovi, který žízní po jejich zdravých orgánech. Mohutnýma prackama je zaživa napíchne na háky visící v jeskyni u tábořiště studentů. Každý cítí jen neuvěřitelnou bolest a bezbrannost, žadoní o pomoc a vzpomínají na své rodiče, které již nikdy neuvidí....Když poslednímu z nich chce za živa vyříznout srdce z těla v rohu jeskyně se objeví Mohamed se spokojeným úsměvem.... (copyright - Andy)
Tohle všechno vyprávěla Andy až ráno. Naštěstí. Jinak bych asi tu noc nepřežila.
Když jsem se probudila i já s Andy, začali jsme špekulovat nad tím, jak se nejlépe dostat z Latthakie přes hrad Al-Saladin až do Kassabu a na pláž Al-Samra, kde jsme chtěli nocovat. Egypťan nám doporučil taxikáře, který byl prý moc dobrý a levný. Mohammed, majitel hotelu, milovník Tintina, kecátor a všeználek nám jednoho obstaral. Tenhle celodenní výlet by nás v hromadné dopravě stál přibližně kolem 600-700 liber na osobu. A večer bysme byli udření jak soumaři. Taxík vyšel na 800 liber na každého. V klídku a pohodě nám vezl i zásoby na dvoudenní dobrodružnou vložku na pláži. Mohammed nám ještě večer předtím kladl na srdce, abychom určitě na pláži nespali. Během nocování na turecko-syrských hranicích by mohl nastal problém, pokud by dorazila policie. Vystrašil nás důkladně. V kopci jsou ještě nějaké restaurace, chtěli jsme nakonec zkusit oslovit je. Spali bychom někde na terase, nebo kdekoli. Každopádně blízko pláže bez nutnosti platit drahé taxi z Kassabu do Al Samry a zpět (nejbližší hotely jsou totiž jen v Kassabu).
Ráno ovšem na tohle téma z Mohammeda vylezlo, že on sám s kamarády chodí na trochu jinou pláž, která je přes útes na druhou stranu od hranic. Prý tam vede krásná cesta s "funny hiking part" (vtipnou trekovou částí).
Taxikář dorazil na čas. My už měli nakoupený proviant na táboření (hummus, placky, vody, ovoce) a rvali jsme to do taxíku. Vyrazili jsme směr hrad Al-Saladin. Tato pamětihodnost byla vybudována v 10. století, ve 12. dobita křižáky. Název nese po Saladinovi, který se svou armádou získal hrad po obléhání, které trvalo pouhé dva dny. Nyní jsou zde samé ruiny, ale impozantní svou rozlohou a velikostí. Z taxikáře se stal i průvodce. Tedy na chvíli, dokuď ho to bavilo.
Cesta byla únavná, Martin si s taxikářem stále o něčem povídal, nedalo se to už ani poslouchat. Chudák Martin. Den bez místňáků se nám šikl. To jsme ale nevědeli, že se rozhodně s jedním ještě budem muset bavit. Taxikář nás dovezl na fotící místo v Al Samře a vypustil. Bouda, ve které jsme mysleli, že nikdo není, se ale ukázala být policejní stanicí. Chlapík, oděn do teplákovky a pantoflí z Číny, chtěl naše pasy. Rezolutně jsem odmítla. Andy otráveně jedla placku a skrytě nadávala. Její výraz mluvil za vše. Já byla vytočená, protože pas prostě z ruky nedávám. Zvášť ne týpkovi, který neměl ani uniformu. Na moji žádost se legitimoval. Martin dělal diplomatické kroky k tomu, abychom mohli na pláži spát. Policajt se cukal, že nás spát nenechá. Martin to usmlouval spolu s taxikářem na to, že mu dáme pasy a on nám dá papír že si je převzal a že je pěkně další den vrátí. Hrála se hra "hodnej a zlej... " já byla zase ten zlej. Kurňa.
Každopádně nás nechali jít a věděli o nás. Aspoň něco.
Cesta na pláž byla zprvu pohodlná asfaltka - bohužel jen pár metrů. Pak začala kozí stezka mezi keříky. Asi po 15 minutách prodírání se s krosnama jsme poprvé uviděli naši "soukromou" pláž. Jen byla asi o 50 metrů níž. Poslední část byla opravdu vtipná s prvky ferraty a kamikadze stylu. Nějak jsme se tam ale dostali (já a Andy moc děkujeme Martinovi, že nám ve chvílích nejtěžších, pomohl s krosnama). Překypovali jsme nadšením. Byly už ale 4 hodiny, nejvyšší čas připravit se na noc. Posbírali jsme klacky kde se dalo a udělali si pelíšek. Moc pěkné místo jsme vybrali.
Při koukání na hvězdy jsme dopili poslední zbytky desinfekce (čti slivovice). Přišlo nám to jako vhodné doplnění nastalé situace. Andy s Martinem rozjeli debatu na téma "klasické filmy a my", největší prostor dostal Terminátor s Predátorem a Vetřelci (hlavně díl 1. a 2.). Mě to stačilo k tomu, aby se rozjela má bujná fantazie a měla jsem z toho špatné sny.
Spaní bylo úplně v klídku až do doby, kdy začalo krápat a během chvíle se rozpršelo úplně. Martin měl plán B, což bylo spaní pod skalním převisem. Divoce jsme přetáhli krosny a zakempovali ve skalách. Pohodlí bylo znatelně menší, ale jiné přístřeší nikde nebylo. Andy začala debatu o konspiraci Mohammeda s taxikářem a spol.
Tři kamarádi, vyrážejí za dobrodružstvím. Ubytují se v hostelu, jehož domácím je Mohamed. Hlavní hrdiny napadne, v rámci dobrodružné cesty, strávit noc na pláži. Od přátelského souseda získají kontakt na taxikáře, který je má dopravit na místo určení - odlehlou pláž v proluce skalistých hor. Kamarádi požádají Mohameda, aby taxikáři zavolal a cestu domluvil. Jsou svědky hovoru v arabštině. Mohamed po krátkém telefonu konstatuje, že nabízená cena je příliš vysoká a doporučí svého taxikáře. Studenti mu maximálně důvěřují, proto si nechají zavolat taxi doporučené Mohamedem. Za chvíli do recepce hotelu vstupuje muž, který o sobě tvrdí, že je onen taxikář. Muž má kolem 160 cm, krátce střižené vlasy, brýle díky nímž působí důvěryhodně. Studenti však nepostřehnout zakřivené úzké rty a rychle vyměněný pohled mezi ním a Mohamedem. Rychle seberou své krosny a nastupují do auta - to ještě vůbec netuší, že to bude poslední jízda v jejich životě. Tajemný řidič předstírá náklonost Martinovi, který sedí ve předu a rychle si získává jeho důvěru. Dívky mu moc pozornosti nevěnují. Po hodinov& eacute; jízdě taxi zastavuje u pláže. Mladí cestovatelé vystupují z vozu a chtějí se vydat za dobrodružstvím. Z chátralého domu na ně však volá policista. Martin k němu přichází a zjištuje, že musí odevzdat své pasy - jediné doklady, kterými se mohou prokázat v této zemi. Taxikář, který je svědkem konverzace, přesvědčí studenty, aby pasy odevzdali. Oni souhlasí a vydají se na cestu k odlehlé pláži. První hodiny probíhají báječně - popíjejí alkohol, sbírají dřevo na oheň a baví se příběhy filmů, které mají rádi. Je tma, vlny burácejí, šumí roští rostoucí na okolních horách a cikády zpívají... Začíná se však blížit bouřka, během níž příjdou osudové chvíle hlavních hrdinů. Divokým úprkem, kterým se chtějí ubránit promoknutí, se vřítí přímo do náruče beztitnému vrahovi, který žízní po jejich zdravých orgánech. Mohutnýma prackama je zaživa napíchne na háky visící v jeskyni u tábořiště studentů. Každý cítí jen neuvěřitelnou bolest a bezbrannost, žadoní o pomoc a vzpomínají na své rodiče, které již nikdy neuvidí....Když poslednímu z nich chce za živa vyříznout srdce z těla v rohu jeskyně se objeví Mohamed se spokojeným úsměvem.... (copyright - Andy)
Tohle všechno vyprávěla Andy až ráno. Naštěstí. Jinak bych asi tu noc nepřežila.
04 října 2009
4.10.09 Ráj
Našli jsme ráj. Doporučil nám ho soused původem z Egypta, který už 30 let žije v USA. Den na pláži jako malované. Tentokrát bez odpadků, jen modrá, teplá a čistá voda. Tento skvostný kousek leží přímo na hranicích s Tureckem v zelené horské oblasti u vesničky jménem Al Samra. Opět "nádgera největší". Sluníčko pražilo a Syřani neplavali, jen se tak šmrdolili na pláži. Dost významě se ptali, jeslti umíme plavat a kde jsme se to naučili, když nemáme moře. Cestou v mikrobusu jsme se sezn&aacu te;mili s dvojicí novomanželů. Byli rozkošně zamilovaní. Pořád na sebe koukali a chtěli se fotit společně. Svoji byli 14 dní, takže lesk ze svatebního prstýnku ještě nezmizel.
Domluvili nám taxi z Kassabu do Al-Samry. Jako místním jim byla za odvoz nabídnuta lepší cena, než kterou bychom dostali my - cizinci. Taxi - malý Fiátek - nacpané k prasknutí (řidič, dva na předním sedadle a tři vzadu) se vydalo z hor serpentínami s velkým převýšení. Takhle se využívají zdroje !!!
Na syrské části pláže byly opět odpadky. Na turecké taky, ale ne tolik. Většina lidí se jen vyfotila na konci silnice a dál už ani nešla. Pak nasedli do aut a zase jeli dál.
Zevlení na turecké části jsme si dost užili. Válení ve vlnách, teplá voda, spaní na sluníčku. Parrrááda lehnout si na záda.
Vymysleli jsme plán na další dny. Koupíme zásoby vody a jídla a zůstaneme tu dva dny. Děsně jsme se nadchli. Pořád jsme se bavili představou dnů strávených uprostřed ráje. Se spacáky, ohínkem a hvězdnou oblohou.
Sraz se zamilovanou dvojicí jsmě měli v restauraci kus od fotícího místa. Kopec je to tedy opravdu vydatný, takže dal docela zabrat, a to jsme šli jen kousek.
Z dvojice se vyklubal právník (jméno už nevím, ale Mohammed ani Ahmed to nebyl) a Dajana, učitelka prcků ve škole. Nebyla zahalená a byla moc pěkná. Nakonec z nich vylezlo, že jsou křesťani. Právník vládl slušnou angličtinou, takže jsme mohli zabřednout i na složitější témata, politiku a náboženství.
Milá společnost se přesunula taxíkem nahoru přes kopec do města. Zase full kára v 6. Taxikář sice trochu prudil, že mu právník překazil plán obrat neznalé cizince, ale my si vezli zadky pěkně v pohodlí.
Mikrobusem zpátky do Latthakie za 50 liber (cca 30Kč) za 60 kilometrovou štreku. Večer jsme byli dohodnutí s Egypťanem (asi Mohammed), že zajdem na net. V internet café se tentokrát naštval Martin - nešel mu opsat verifikační kód, který je nutný pro poslání mailu, protože Seznam.cz chtěl kroužkované u, a on měl už ten email pro Ronna pěkně dlouhý. Hledejte "ů" na arabské klávesnici, že?! ;) Potom jsme zašli všichni společně na kávičku. Andy mezitím našla občerstvovnu na ulici, kde dělali neuvěřitelně skvělý ; Falafel (čti Fa´lláfel). Za tu dobu co jsme se občerstvovaly, Egypťan učil Martina nepěkné věci o ženách. :) Prý co je jeho je i její, ale co je její, je JEN její. Velice s Andy nesouhlasíme!!! Před vášnivou diskuzí jsme utekli radši k jinému tématu, třeba vtipům o Bushovi. Těm jsme se smáli společně (narozdíl vtipům o ženách, které by asi přišly).
Egypťan nám ještě doporučil k vyzkoušení Daily milk, takový kefír s česnekem. Slané to bylo až moc. Martin dostal naše porce, protože nám to s Andy nechutnalo.
Ahmed volal několikrát. Stále se s námi chtěl vidět, tak mu Egypťan pěkně vysvětlil, že už to asi nebude možné. Ahmed volal i další dny.
03 října 2009
Reasonable clean
Včera jsme se ubytovali v hotelu Safwan, doporučovaném v Lonely Planet jako reasonable clean "rozumně čisté". Přidanou hodnotou je majitel Mohammed (jak jinak by se taky mohl jmenovat, že? ;), který drží prst na tepu lataského života. Tedy tak ho tam popisují. Nakonec jsme zjistili, že si tenhle kousek napsal sám.
Ovšem ten prst tam drží. Ví skoro všechno, co člověk potřebuje. Lidi odhadne ještě než promluví a pěknou češtinou nás pozdravil a popřál pěkný den. Chlapec má přehled. Ačkoliv se věnuje téhle branži, sám vůbec necestoval. Celý dům je ale v trochu chátrajícím stavu. Tím, že prokecá tolik času, tak mu nezbude energie na údržbu hotelu. Hlavu si z toho neláme.
Zjistili jsme, jak se dostat na zdejší vyhlášenou pláž. Správný spoj jsme objevili po pár doptání na mikrobusovém nádraží, které je vzdáleno 15 minut chůze od hotelu. Doporučený mikrobus nás tam dokonce i dovezl! ;). Horizont zastřený, žádné azuro se nekonalo, neboť mají ve vzduchu hodně prachu a písku. Všechny barvy jsou tak trochu mdlé. Pláž dlouhá a nikdo na ní, kromě odpadků, nebyl. Voda ovšem skvělá. Teplá a čistá. Zůstali jsme celý den, který jsme prospali a prozevlili.
Na zpáteční cestě jsme potkali dva chlapíky v maličkém vozítku značky Kia. Jelikož byl mikrobus v nedohlednu, tak jsme se k nim "nakýblovali". Sotva jsme se vešli. Začal dorozumívací maraton, protože zvládali opravdu jen základy angličtiny a to ještě hodně sporadické. Neustále se nám Ahmed pokoušel vysvětlit jak se co řekne arabsky, dost pečlivě sledoval naši výslovnost a Somar se smál jak nám to nejde. Výborná taškařice. Zastavili ještě někde u cesty, že opravdu musíme ochutnat placky z tandoru. Tandor je oválná pec, kde se na stěnách pečo u placky s různýma bylinkama, sýrem a omáčkama. Ve městě nejsou vidět, jen u cest na vesnicích. Výborná záležitost. Plněné sýrem se jmenovali přibližně Džihan - netuším jak se to píše, další - zelené s bylinkama - Zátáh a červené Mhamáhr. Konverzace dál pokračovala ve stylu "rukama nohama, hlavně že si rozumíme".
Pak proběhla ještě spanilá jízda kolem městské "úžasné pláže" Blue beach opět plné odpadků, načež nás vyklopili u hotelu. Večer jsme se měli ještě sejít na šíšu. Po krátkém osvěžení v hotelu jsme vyrazili do centra, které je úplně jiné než ostatní syrská města. Ženy řídí auta, mají západní oblečení, výstřihy, náušnice. Chlapi pijí alkohol, jezdí v super autech se staženýma okýnkama a dunícím arabským rapem. Stodolní hadr.
Ahmed měl půl hoďky zpoždění. Nakonec ale dorazil. Že musíme jet do restaurace Delphin u pláže. Somar, jeho kámoš neustále někomu volal a říkal o sobě, že je bussinesman. Obchodník prý se vším, od realit po auta až po cokoli. Že ho prý milují 4 ženy a on si nemůže vybrat. Popisoval nám krásy single života. No úplná "nádgera", jak říká Andy. Zato z Ahmeda se vyklubal pěknej kvítek. Od ženy a svého dítěte se dostal až k homosexuálům, na které jsme se ptali. Dost se zasekl na tom, zda když spolu dva žijí, tak jako teda "úplně ". Evidentně ho t o hodně zajímalo. Následoval ještě přesun do ješte lepší restaurace, kde nám ukázali jak pijí místní pivo na mexický způsob. Do nepěnivého moku nalijí vymačkaný citron a přidají sůl. Osazenstvu to šmakovalo, z mého pohledu žádná hitparáda.
Kolem půlnoci nás pustili s tím, že se musíme určitě zítra zase vidět. Nám ta konverzace už ale stačila.
Ovšem ten prst tam drží. Ví skoro všechno, co člověk potřebuje. Lidi odhadne ještě než promluví a pěknou češtinou nás pozdravil a popřál pěkný den. Chlapec má přehled. Ačkoliv se věnuje téhle branži, sám vůbec necestoval. Celý dům je ale v trochu chátrajícím stavu. Tím, že prokecá tolik času, tak mu nezbude energie na údržbu hotelu. Hlavu si z toho neláme.
Zjistili jsme, jak se dostat na zdejší vyhlášenou pláž. Správný spoj jsme objevili po pár doptání na mikrobusovém nádraží, které je vzdáleno 15 minut chůze od hotelu. Doporučený mikrobus nás tam dokonce i dovezl! ;). Horizont zastřený, žádné azuro se nekonalo, neboť mají ve vzduchu hodně prachu a písku. Všechny barvy jsou tak trochu mdlé. Pláž dlouhá a nikdo na ní, kromě odpadků, nebyl. Voda ovšem skvělá. Teplá a čistá. Zůstali jsme celý den, který jsme prospali a prozevlili.
Na zpáteční cestě jsme potkali dva chlapíky v maličkém vozítku značky Kia. Jelikož byl mikrobus v nedohlednu, tak jsme se k nim "nakýblovali". Sotva jsme se vešli. Začal dorozumívací maraton, protože zvládali opravdu jen základy angličtiny a to ještě hodně sporadické. Neustále se nám Ahmed pokoušel vysvětlit jak se co řekne arabsky, dost pečlivě sledoval naši výslovnost a Somar se smál jak nám to nejde. Výborná taškařice. Zastavili ještě někde u cesty, že opravdu musíme ochutnat placky z tandoru. Tandor je oválná pec, kde se na stěnách pečo u placky s různýma bylinkama, sýrem a omáčkama. Ve městě nejsou vidět, jen u cest na vesnicích. Výborná záležitost. Plněné sýrem se jmenovali přibližně Džihan - netuším jak se to píše, další - zelené s bylinkama - Zátáh a červené Mhamáhr. Konverzace dál pokračovala ve stylu "rukama nohama, hlavně že si rozumíme".
Pak proběhla ještě spanilá jízda kolem městské "úžasné pláže" Blue beach opět plné odpadků, načež nás vyklopili u hotelu. Večer jsme se měli ještě sejít na šíšu. Po krátkém osvěžení v hotelu jsme vyrazili do centra, které je úplně jiné než ostatní syrská města. Ženy řídí auta, mají západní oblečení, výstřihy, náušnice. Chlapi pijí alkohol, jezdí v super autech se staženýma okýnkama a dunícím arabským rapem. Stodolní hadr.
Ahmed měl půl hoďky zpoždění. Nakonec ale dorazil. Že musíme jet do restaurace Delphin u pláže. Somar, jeho kámoš neustále někomu volal a říkal o sobě, že je bussinesman. Obchodník prý se vším, od realit po auta až po cokoli. Že ho prý milují 4 ženy a on si nemůže vybrat. Popisoval nám krásy single života. No úplná "nádgera", jak říká Andy. Zato z Ahmeda se vyklubal pěknej kvítek. Od ženy a svého dítěte se dostal až k homosexuálům, na které jsme se ptali. Dost se zasekl na tom, zda když spolu dva žijí, tak jako teda "úplně ". Evidentně ho t o hodně zajímalo. Následoval ještě přesun do ješte lepší restaurace, kde nám ukázali jak pijí místní pivo na mexický způsob. Do nepěnivého moku nalijí vymačkaný citron a přidají sůl. Osazenstvu to šmakovalo, z mého pohledu žádná hitparáda.
Kolem půlnoci nás pustili s tím, že se musíme určitě zítra zase vidět. Nám ta konverzace už ale stačila.
02 října 2009
Access denied
Je pátek, pro muslimy svátek. Nikde ani noha. Tichý ulice a skoro všechno zavřený. Jako v neděli v 5 v Mezu na náměstí. Modří vědí :).
Další zážitek čekal v Internetový kavárně, aby to bylo levnější než v hostelu, kde hodina stojí 100poundů. To jsem si teda dala. Chlapíkovi jsem řekla, že chci asi na půl hoďky. Než jsem zjistila, že ani web dodaleka.cz ani gmail.com nerozchodím, protože Acess denied - Přístup nepovolen, uplynula ta půlhodinka a počítač se vypnul. Druhý pokus, kdy jsem napsala pár řádek do mailu a přiložila dvě fotky se opět nepovedl, protože uprostřed nahrávání se zase odhlásil. Chlapík moc nepochopil, co jsem myslela tím, aby mi nastavil dalších 20minut místo deseti. Pokus číslo 3 a 4 taky nevyšel. Už jsem začala zuřit na toho milého pracovitého Sýrana. Asi se mě bál, tak mi to dal skoro gratis.
To byla snad první negativní zkušenost tady v Sýrii, že by něco nefungovalo nebo se to nesnažili změnit, opravit, pomoct Vám.
"Přístup nepovolen" je státní cenzura internetu, aby lidé neměli přístup k zakázaným a škodlivým informacím ze západu. Sice jsme v Syrské arabské republice, ale o demokracii se asi tak úplně nejedná. Všude je vidět státní propaganda vůdce Bashary, všude je vyobrazen v zápaních hadrech s matrixovýma brýlema. Jeho otec, Ashad zemřel před několika lety, kdy se po jeho smrti dělo v politice a kultuře jakési uvolnění. Co se dostal zase k moci Bashar, je Syrská cenzura internetu jedna z nejkvalitnějších ve světě. Gmail, yahoo ani blogspot nejsou pov oleny. Bohužel na blogspotu jedou stránky dodaleka.cz takže odtuď si moc neškrtnu.
Nicméně Bob (oo veliký IT, díky díky) bude zprávy nahazovat.
Fotky zkusíme taky nějak pořešit.
Co se týká dopravy, je Sýrie skvěle dostupná díky několika dálnicím. Cesta z Damašku do Hamy trvá cca 2 hoďky, z Hamy do Lattakie na pobřeží 3. Horší je už situace na východě, kde je to samá poušť. Autobusáky fungují skvěle, okýnko s chlapíkem, který má aspoň základ angličtiny. Pak Vám prodá jízdenku, kterou si v autobuse ještě několikrát zkontrulují. Pohoda. Kvalita vozidel je téměř stejná, někdy i lepší než u nás.
Ženy jsou zde zahaleny různě, od totálně zahalených, kterým koukají jen oči až po západní verzi bez šátku. Ty zahalené převládají, ale není to tak strašné, jak jsme původně s Andy předpokládaly. Taky se chlap s ženou nedrží za ruce ani nijak jinak si neprojevují náklonnost. Kdo se ovšem na veřejnosti objímá a drží jsou kluci a chlapi. Pro nás trochu podivný obrázek, ale dá se na něj zvyknout.
Martinovi obvzlášt vyjadřují náklonnost, když se jedná o holiče nebo prodejce čehokoliv. Holiči mu nabízejí svoje služby, neboť už nám trochu zárůstá vousem :) a těm druhým se asi líbí, že má dvě ženy :).
Teď míříme do Lathakie, což je město u moře. Pro západní smýšlení s bary a alkoholem, který se tu téměř nedá sehnat. Pár dní na pláži nám neuškodí.
01 října 2009
Crac de Chevaliers
Den začal čekáním na výletní autobus organizovaný hotelem Riad, ve kterém spíme. Bus nepřijel, za to přijela stará amerika z roku 52, Pontiac line 7. Bílý krásný koráb jako na Kubě. Źán se o něj pěkně staral. Řidiče jsme trochu přejmenovali, protože se choval jako rodilý Žán. Otvíral dveře a když jsme se vzdálili, začal auto leštit. Nakonec jsme jeli 4, poté co povídal Abdulah - majitel hotelu, že nás bude hodně. Trochu nás překvapilo, že se Žán ani nezeptal kam to jedem, prostě nás jen nasměroval ke korábu. Ptali jsme se Dona (Australan, moc peknej říká Andy, mezi 20-30) kam že má namířeno on. Z něj vypadlo, že chce do Damašku, což nás trochu znejistělo. Už jsme ale někam uháněli, tak jsme čekali co se z toho vyklube. Stejně jsme už byli za městem, tak by se toho moc dělat nedalo.
Krajina se začala měnit, ze suchý placky na kopečkovatou placku. Žán zastavil u Busla castle, což jsme se dozvěděli až od military chlapců uvnitř. Don povídal něco v tom stylu, že je jedno kde jsme, ať po tom moc nepátráme.
Po cestě byla ještě jedna zastávka v křesťanském klášteře St.Goerge. Zajímavé bylo spojení tradičního biblického výjevu Svatého Jiří jak zabíjí draka s arabským klikihákem.
Nakonec nás Žán vyplivl u Crac de Chevaliers, křižáckého hradu na kopci. Martin usmlouval průvodce na 300pounds za výklad po celém hradu. Na 2 dolary za jednoho to jde. Barvitě nám líčil jak se měnilo osazenstvo z ománského z roku 1030 na křižácký (13stol.) Andy nastudovala :). Pak se dějiny nějak zrychlily a začalo se to pořádně střídat. Asi kromě Čechů se tady vystřídali všichni. Každopádně, průvodce nám neustále vysvětloval, jak těch 4000 vojáků, co tu žili si připravovali vařící olej a pouštěli ho speciálními o tvory v oknech proti nepřátelům.Drsné praktiky. Potom jsme prošli královské komnaty, obří kuchyň, obří záchody a noclehárny. Výtečná podívaná.
Cestou zpět jsme usnuli všichni krom Dona, kterého Žán nechal v Homsu na autobusáku. Na dálnici zpět do Hama jsme viděli i první ťukanec dvou automobilistů - docela překvapivé vzhledem ke zdejšímu dodržování dopravních předpisů a zmatenou jízdu, že je to teprve první srážka, kterou jsme postřehli. Rychlost vyřešení tohoto problému byla však neuvěřitelná - veškerá doprava byla ihned odkloněna do polních cest, kterými jsme elegantně nehodu objeli.
Staré město v Hamě vypadá téměř jako Zadar, malé uličky a občas umělecká dílna. Krom klikiháků by člověk ani neřekl, že už je na Blízkém východě.
Ze všech kluků a chlapů se stávají malé děti, když se vytáhne foťák. Holky se chovají rezervovaně. Kluci lezou přímo do objektivu a jsou úplně štastní, když se můžou ukázat a předvést. Jeden takovej si vylezl až nahoru na dřevěné kolo od zavlažování. Pak samozřejmě chtěl svůj výkon vidět. Tím přilákal další kupu lidí, co se chtěli podívat jak fotka vyšla.
Na Andy zkoušel zase jinej klučina, asi nápadník :), svojí nebojácnost tím, že vytahoval z pytlíku červenou rybičku a strkal ji před ní. Andy utíkala, a já taky. Chtěl se sice fotit, ale nebyl vůbec příjemnej. Radši jsme sbalili stativ a šli hledat něco k snědku.
Na večeři jsme koupili jejich sýr - děsně slanej, olivy - taky děsně slaný, mátu - dávaj jí do všeho a petržel - taky jí všude cpou. Jídla pak chutnají skvěle s těmahle bylinkama. Závěr tvořilo děsně sladký pečivo s medem a pistáciovejma oříškama.
Lahoda. Na terase nahoře jsem vegetili asi 2 hoďky. Pak začala být zima a muezin zase řval. Šli jsme radši spát
Hama
Bus vyšel na několik Syrských pounds. Byl o dost levnější než potom taxi na Garage. Úplně nejlevnější byl potom bus z Homsu do Hamy za celých 30pounds, což je 0,5 dolaru. Mezi Damaškem a Homsem stála cesta opravdu pěkným dálkovým autobusem 130, což je stále ještě méně, než jsme dali za taxik v Damašku.Hama je příjemné město. Plná malých kluků, kteří zdraví svojí arabskou angličtinou "elou" a chtějí se fotit. Když ale nechcete, tak Vás nechají. Stále všechno porovnám s Indií. Tam člověka nenechali ani vydechnout. Tady se lidi usmívají, pokecají a moc rádi se fotí. Auta tůtají když je třeba, ne pořád. Jakási pravidla dopravy tady fungují a na otázku odkuď jste řeknou obdivně "Jo, číík. To je super!! Mám doma Škodu." Velmi příjemná změna.
Jídlo jsme ochutnali v restauraci s výhledem na "noria", což jsou na řece velká dřevěná kola používaná v zavlažovacím systému. Pan vrchní zmerčil šanci, tak nám natlačil velké menu za 400poundů, což je víc než průměr, nicméně kvalitou jídlo odpovídalo. Několik předkrmů, salát, kuřecí a jehněcí a pita. Výborná volba. Jmenují se Rawdal Restaurant.
Odpoledne bylo spací, navečer ochutnávací a prozkoumávací po místních bazaarech, které se zde jmenují "suq". Ochutnali jsme téměř veškeré cukrovinky a sladká pečiva, a že jich je! A zítra se zúčastníme výletu na Crack de Chavaliers, což je hrad jako z pohádek o rytířích.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)