27.12.GILI TRAWANGAN - Sbohem a šáteček

Z nebe crčely celý podvečer provazy vody a když se do nich člověk postavil, připadal si jako ve sprše. Udusaná hliněná hlavní ulice se proměnila v rybník do nějž se vlévaly potoky vody z vedlejších uliček. Občas projela drožka, koník cupital i když se mu nechtělo ale musel, vezl turisty zmoklé jak slepice.
Během pár minut se všechno při slejváku změní. Hlavní třída se najednou ocitne bez lidí, i naháněči zalezou a zůstanou jen provazy spouštějící se z nebe.

Za pár hodin zůstanou jen obří louže, klid se vytratí do standartního rozdělení ostrova a všechno jede dál. Z každého lokálu se line jiná hudba, a když kolem nich procházíte, připadáte si jak v muzeu hudby, hipiies, hiphop, rock, všechno pěkně vedle sebe. I drožkaři vytunily svoje starodávné vozíky o soundsystém a nejradši pouštějí rytmické hity, hlavně oblíbenou zumba písničku "Panamericano" a pořád pěkně dokola. Hudební mišmaš.

Posbírali jsme na pláži pár ulomených korálů, pár z mnoha tun, které moře vyplavuje na břehy a místní tím zaplňují kaluže. Koupili jsme lístky na vyvoněnej shuttle bus do Mataramu na Lomboku a dali si poslední Bintang (pivo) na pláži. Pozdravili Josého, rozloučili se s útesem a zabalili saky paky.

Část Gili Trawangan skončila. Jestli sem někdy ještě zavítáme, pravděpodobně už bude ostrov vypadat úplně jinak. Za tu dobu, co jsme zde byli přistála na pláži těžkotonážní loď s bagrem a solárními kolektory, které chtějí místní nainstalovat. Každý den přistávali u břehů lodě s pytli cementu, jež vynášely na pevninu na svých hlavách povětšinou ženy. Podle LOST GUIDE se jejich výdělek blíží k 30USD. Každý dům, který se zde staví a není z bambusu nebo lýka se musí v podstatě po částech přivézt na ostrov. Dalším faktem k zániku Gili ráje je přibývající počet rychlých lodí z Bali a zvětšující se letiště na Mataramu pro mezinárodní lety. V tuto chvíli není až tak jednoduché se sem dostat, ale až se letiště otevře světu, je to pak už jen hodina jízdy autem a půlhodina lodí.

Zároveň si ale místní uvědomují, že pro udržitelný rozvoj něco musí udělat. Začali restaurovat korály metodou Biorock a jsou v ní velice úspěšní. Na ocelovou konstrukci připojí nízký proud, ten pak stimuluje růst korálu. Během 4 let je výsledek stejný jako přirozený vývoj za dvojnásobnou dobu. Každý, kdo se zde potápí musí přispět na tento projekt 50 000Rp.
Také vybudovali centrum na záchranu želv. Dávají jim prostor po dobu jednoho roku po vylíhnutí. Mají je ve třech kádích a dají se pozorovat ve dne v noci. Po ochrané době je vypustí do moře, tou dobou jsou už natolik velké, aby se mohly začlenit zpět do přírody a zároveň jsou soběstačné.
Další potěšující drobností je možnost si doplnit vodu z barelu a nekupovat další láhev a další láhev a další.. Sice tu mají popelnice na tříděný odpad, ale vypadá to, že stejně pak všechno nahrnou na jednu hromadu a zapálí.
Snaha by byla, jen ať jim to vydrží.

21.-26.12.10 GILI TRAWANGAN

Na Trawanganu je mnoho potápěčských center, jejich počet se prý od minulého roku zdvojnásobil, holt dobrý byznys. Zlákalo nás to a přihlásili jsme se do potápěčského kurzu s certifikací PADI Open water diver. Je to celosvětový systém, který funguje všude, a opravňuje člověka k ponorům s divemastrem kdekoli po zeměkouli.
Ceny nasadili všichni stejné, místní dohoda a počty dní a ponorů taky. Vybrali jsme Dreamdivers po zkušenosti kamarádů a taky toho, že šlo o echt německou školu. Dobré zázemí, vlastní bazén, učebny s DVD, ponory dvakrát denně. Dostali jsme Josého (frantík) a věnoval se 5 dní jen nám.

Dostali jsme knížky, které jsme měli nastudovat až do půlky a po každé lekci byl test, který prozkoumal, jestli jsme látku pochopili. Bylo toho docela dost, od rána až do večera, ale základy jsme chytli. Druhý den byl první ponor v bazéně, abychom si ošahali vybavení, jak se s přístrojem vůbec dýchá a vyzkoušeli podvodní znakovou řeč. Odpoledne jsme měli první ponor v moři a jelikož byl proud silný, jen jsme se vezlli a po 30min nás loď nabrala o kilometr jinde. Cestou jsme zahlídli dva korálové žraloky (nekousali :)

Třetí den byl další ponor v bazéně a trénování dovedností, třeba když do masky nateče, jak ji vyčistit nebo když vypadne regulátor z pusy atd. Odpoledne byl další ponor na jiném místě než den předtím. Lokalita se jmenovala Coral Fun Garden (korál "zábavná zahrada") a byl vážně skvělej. Spousta rybek, klauni (Nemo), perutýni, muréna, hejna velkých ryb, želva zelená a kytka co zajela do země, když se jí José dotkl tyčkou. Nechali jsme udělat i video od profi potápěče a je vážně báječné (na promítání :)

Další den byl už Štědrý den a jeden ponor, ne příliš zdařilý a závěrečné testy. Poslední ponor se konal den poté. Potkali jsme další želvy a proklepli jsme všechny dovednosti, které jsme trénovali v bazéně.
Takže jsme teď certifikovaní potápěči po základním kurzu. Byl to náš dárek k Vánocům a vyšel levněji než v ČR :).

Jelikož jsme chodili jsme do divecetra skoro jako do školy, ranní vyučování od 9.30, pak oběd a 13.30 až do 17, strov jsme téměr nepoznali. Za to jsme si udělali mezi lidmi v centru pár známostí a po večerech jsme chodili na pivko nebo na večeri na místní trh.
Taky jsme potkali první čechy - pár cestující 4 měsíce po Asii a druhý pár z Podolí, v rychlo režimu Jáva-Bali-Lombok za 25 dní (což je záhul).
Za těch pár dní jsme mohli pozorovat rapidní změnu obydlenosti ostrova, kdy na Štědrý den se z lodí vynořila spousta neopálených bělochů, ceny ubytování se zdvoj- či ztrojnásobili (třeba to naše) a paní domácí nám řekla, že další den už je zarezervovaná a že musíme pryč. Začli jsme shánět ubytko jinde, ale všechno levnější bylo beznadějně plné a ceny začínaly na 300 000Rp. Domácí nakonec našla řešení, dohodila nás svému švagrovi, který právě dokončil apartmány uprostřed ostrova, tedy "na vesnici". Takže jsme teď úplně mezi místňáky, po ránu nám tu řvou nepříčetně kohouti (od 4-12), bučí krávy a kolem plotu chodí koníci.
Je to jen pár minut na kole, ale totálně jiný svět. Švagr má ty apartmány fakt pěkný, prý aby se jeho žena měla čím zabývat. V tuto chvíli je dokončuje, ale chudák zapomněl dát do koupelny umyvadlo. Sice mi trvdil, že není potřeba, ale pravda je asi jinde..

V plánu máme zůstat ještě den, ostrov objet, prošmejdit, zašnorchlovat a pak se přesunout na Lombok.

20.12.10 BANGSAL, GILI ISLANDS - TRAWANGAN ISLAND

Po včerejším neoblomném smlouvání jsme v této taktice pokračovali. Taxikáři nás nezajímali, my chtěli pro přesun ze Sengigi do Bangsalu (přístav levných veřejných lodí) použít místní dopravu. Prý nefunguje říkal jeden taxikář, druhej i třetí s pidibusem. Začli na 100 000Rp, my chtěli 30 000Rp. Nikdy totiž není jasné, kde je ta hranice, kdy je možná domluva. Všichni se nám vysmáli, což je normální, ale asi to bylo pod cenou. S jedním jsme se dohadovali asi na 5x. Vždycky odjel, pak zas přijel, že za 70 000Rp a ať neděláme fóry a nasednem. Trvali jsme na svým, nakonec nejmenší cena, za kterou nás byl někdo ochoten svézt bylo 50 000Rp. Bylo to dost do kopce, takže pak nám bylo jasné, že opravdu spálí hodně benzínu, s čímž jsme už měli zkušenost na Bali.

Lodí z Bangsalu jsme jeli nakonec na úplně jiný ostrov, než jsme původně chtěli (Gili Air), ale protože loď jela až další den, "demokraticky" jsme si vybrali, ten, kam loď prostě jela - tedy na Trawangan.
Gili Islands jsou vyhlášené 3 ostrůvky na severo-západě od Lomboku. V každém průvodci najdete, že to prostě musíte zažít. Ráj na zemi, píšou. Gili je v místním jazyce ostrov, takže i všechny ostatní ostrovy kolem Lomboku se jmenují Gili. Anglický název je tím pádem docela nesmysl, ale vžil se a všichni vědí co to znamená. Ostrovy jsou to tři, Gili Air, Gili Meno a Gili Trawangan. Meno je nejmenší, Air střední a Trawangan největší. Všechny jsou obydlené a navštěvované. Meno se dá dle informací obejít pěšky po pláži asi za 1,5 hodiny. Trawangan něco přes 3 hodiny.
Ani na jednom nesmí jezdit mopedy nebo auta, všude se člověk dopraví pěsmo, koňmo nebo na kole. Kolem ostrůvků jsou bohaté korály a podvodní fauna, což je taky jeden z důdovů jejich navštěvovanosti.

Velmi jednoduše jsme našli slušné pěkné ubytování za 150 000Rp i s moskytiérou (vhodná), hned na hlavní "třídě" kde jsou všechny restaurace, warungy, bungalovy.. Všechno se tu děje na téhle jedné ulici, víc jich tu není :)
Moře teplé, čisté, bílé pláže, ne moc dalších turistů akorát mračna nad hlavou a blížící se bouřka. Ta nás tady provázela pěkných pár dní. Po ránu hezky, kolem poledene mraky a navečer déšť. Prý oba vulkány - Mt. Rinjani na Lomboku a Mt. Agung na Bali k sobě natahují mračna a tvoří se bouřky. Přeci jen jsme v deštivém období, ale zas tak moc nám to nevadí.

Tomuhle ostrovu by se dalo přezdívat "ostrov koček s ukouslým ocasem". Stejné se vyskytovaly i na Bali, ale ne v takové míře. Nejsou tu žádní psi, takže pro kočky ráj. Většina má nějak zvláštní ocas, zlomený, chybějící, špatně srostlý s bambulí. Mysleli jsme, že jim to dělají místní, ale ti o ně nejeví sebemenší zájem. Čím dál víc nám začíná připadat, že jde o bitky mezi kočkami samotnými.

Krásné Vánoce

Přejeme všem blízkým, rodině, přátelům i náhodným čtenářům krásné Vánoce.

Více zápisků dopřipravíme během pár dní.

19.12.10 PADANG BAI, přesun na ostrov LOMBOK

Zvolili jsme nejlevnější přesun na Lombok a to trajekt z Padang Bai do Lembaru na Lomboku. Cesta měla trvat 4 hodiny a vyjet se mělo v 1. Pro nás z nepochopitelných důvodů jsme čekali v přístavu další hodinu, než jsme se vydali na cestu. Konečně jsme potkali dva cestovatele, kteří se zapletli do hovoru. Kluk z Finska a američan. Na lodi bylo bílých už poskrovnu a tak byly ataky místních prodavaček opravdu kruté. Ovšem jsme již na tuto situaci vybavení termínem "už to máme" jež zní foneticky "sůda půňa". Což zafungovalo. Hurá, konečně něco.
Tahle informace nás stála v Ububu 50 000Rp, kde jsme koupili útlou knížečku od nějakého kanaďana, který tu žije už 10let. Pár fint a vysvětlení některých, pro nás nepochopitelných úkazů a souvislostí.

Loď dorazila do ošklivého přístavu, kde kromě mola a pár taxikářů a pár WARUNGŮ nic nebylo. Drzý taxikář se dodahoval o ceně asi dvacet minut. Noví spolucestovalé ale byli docela drsní a nenechali se ukecat. Nakonec jsme jeli za slušných 120 000Rp pro 4 asi 50km (slušná cena za soukromé taxi) - 9000Rp je 1USD. Sám taxikář byl kapitola sama o sobě. Chlapík s 6 cm nehty na palcích, který tvrdil, že před lety měl takhle dlouhý nehty na všech prstech, protože pro štěstí a protože se mu nechtělo manuálně pracovat. Jednou k němu přišel ňákej bohatej američan a ty nehty ho zaujaly natolik, že je chtěl. Tak se nakonec dohodli na ceně 100USD za jeden nehet. Prodal mu je všechny a doteď si pamatuje den, kdy se to stalo.
Řekněte mi, co na tom může být pravda? A která část? A takhle vás tu lakujou všichni... nebo nelakujou?
Každopádně nám přišel divnej. A taky styl jakým skončil náš obchod, byl ještě divnější. Předjelo nás auto, navoněnej shuttle bus s turisty, o kterém jsme věděli, že mají 4 místa, protože někdo trajektem nepřijel a i přesto nás nechtěli vzít. Posuňky se po cestě kámoši dohodli, že shuttle bus má volno a tak jako tak, takže nás všechny sesadí dokupy. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Vymyšleno pěkně, jenže my se nechtěli mačkat už v zaplněnym minibusu. Tak dlouhoprstej taxikář vylezl a začal ječet, že máme vypuštěný kola a že to bude muset opravit, takže ať si laskavě přesednem. Nechtěli jsme, protože jsme se dohodli, že nás doveze on, ne nikdo jinej. Leda za discount a to za 100 000Rp. Taxikář se tak rozlítitl, že ať se teda nikam nepřesouváme, ale že bude 3 hodiny opravovat auto.
S autem nic nebylo, kluci se na to dívali, ale evidentně jsme narazili jak na nejnižší turistickou cenu, tak na cholerika.
Báječné to bylo. Druhý autobusek plný dalších finů a američanů (jaká náhoda) nechápala situaci, proč tam jejich řidič, náš řidič a kluci ječí a poskakují kolem auta.
Po chvíli bylo jasno, že nás zse slevou prostě neodveze, tak jsme to už nechali. Cesta pak už probíhala úplně normálně.

Sengigi odkuď jsme chtěli chytnout loď na vyhlášené Gili Islands nás vůbec nezaujalo. Kluci jeli fakt hodně lowcostově, takže restaurace je nezajímali, rovnou šli k prodejničkám na ulici. Cena byla skvělá, ale chuť žádná a hygiena otřesná. Kluci si to pochvalovali, my moc ne, ale aspoň jsme to zkusili - bez následků. Večer jsme proplkali, odkuď a kam jedou, co doporučují, co viděli atd. Američan je na 4 měsíční cestě, protože práce u něj doma není k sehnání - 12-14% nezaměstnanost, prší a je zima, to všechno ho motivovalo projet Asii a vydělat peníze v Austrálii, kde právě začne léto. Vlastně proč ne?

18.12.10 MUNDUK, Bali

Když už jsme byli tak daleko od Ubudu, zajeli jsme i do Munduku, který nebyl úplně při cestě. Je to však nejúrodnější část ostrova. Na plantážích se pěstuje káva, kakao, sladké brambory a samozřejmě rýže a další.



Tento den byl hindu svátek Kuningan - svátek rýže, více zde, oslavy na počest této zázračné plodiny, která dává lidem živobytí a je hlavní složkou téměř všech jídel. Všechna městečka vyzdobená, všude hindu obětiny (malé lýkové mističky s květy, rýží, sušenky, vonné tyčinky), kluci oblečení v tradičním oděvu - batikovaný sarogn, bílá košile, čepička a holky v krajkovaných blůzkách se sukní.




Průvody lidí byly skoro v každém městě či městečku, zároveň všude hrály disharmonické (hezky řečeno) dámské orchestry na větší a složitější jakoby xylofony. Díky Petě víme, že jde o gemalan. Zastavili jsme u jednoho a chvíli poslouchali, mělo to aspoň nějakou melodii, ale dost těžce zachytitelnou, rachot jak blázen :)




U Munduku se nám podařilo najít normální lokální lidi, kteří nás nechtěli odrbat za každou cenu na všem, čehož jsme si vážili (tady už skoro unikát). Ukázali nám botanickou zahrádku s kořením, od vanilky, přes kávu, kakao, citrónovou trávu (fakt je to tráva), ženšen, skořici, hřebíček (velkej strom), muškátovej oříšek a pár dalších, které už si nepamatuju.
Sice na konci prohlídky byl nákupní koutek, kde se předpokládalo, že si něco vezmeme, ale to koření tak vonělo, že to ani nebylo přemlouvání se, co si teda ze slušnosti koupíme.
Chlapík z milé rodiny nám nabídl, že nám ukáže místní raritu "obří strom". Strom byl fakt obří, se spletí kořenů, prý 500let starý. Neuvěřitelný gigant, do kterého se dalo vejít, tím že kořeny vytvořily podpůrnou síť. Dalším přáním byly rýžová políčka a nějaké vysvětlení a povídání, což nám s radostí splnil. Rýžová políčka jsou vlastně terasy, kudy protéká místní potok, terasy jsou tvořeny kameny a oddělují od sebe malé kousky půdy. Bohužel se v tom místním potoku myjí lidi, pere prádlo, omývají motorky - dost často a pak tahle voda teče těmy políčky... Prostě tak to tady mají. Vzal nás i k zemědělci, který rýži zpracovává. Klas plný rýže vypadá trochu jako naše obilninám, rýže se usuší na slunci (asi 3-5 dní) a pak vymlacuje strojně. Všechno ostatní probíhá ručně (šílená práce). Sklízí se 3x ročně. Místní balijská rýže je červená, potřebuje dýl zrát a má víc vitamínů než bílá. Taky je ovšem 3x dražší než bílá.
Za milé služby jsme chlapíkovi zaplatitli (za úplně všechno se tu platí) podle našeho uvážení. To byl zatím první člověk tady, který neřekl cifru ihned a pravděpodobně by se spokojil i s menším obnosem než jsme mu dali.

Pak jsme mazali do hor a do Ubudu, už bez deště, což nás obvzláště potěšilo.

Jedeme do ráje aneb zpožděné zápisky

Jedeme na Gili islands, už jsme opustili Bali a jsme na Lomboku. Se zápisky máme trochu skluz ale zanedlouho to napravíme.

17.12.10 GUNUNG AGUNG, sever, BEDUGUL

Za 30 000Rp (cca 3.5USD) jsme vyfásli od pana domacího mopeda a dvě helmy. Martin zkontroloval brzdy a celkově řízení (NUTNÉ!) a vyrazili jsme směr Gunung Agung, (3100mnm) což je nejvyšší sopka a vrchol Bali, kterou jsme měli v plánu okouknout, jestli bychom na ni další den nevylezli (trek 3-4 hodiny jedna cesta). Nicméně na místě, odkud na ni měl být krásný výhled bylo zamračeno, mrholilo, všechno bylo v mraku a docela kosa. Vyškrábali jsme se s mopedem přes 1000mnm, takže změna počasí vcelku pochopitelná a srážky denodenní konstantní, vše bez impozantních výhledů. Navíc se na nás vrhli prodejechtiví hokynáři se vším možným.
Radši jsme utekli a Mother Temple (největší hindu chrám) jsme jen zamávali, protože uvnitř požadovali pro chlapi sarongy (koupite u vstupu). Ne že bychom nechtěli vidět největší chrám na Bali, ale za podmínek jaké tam panují se nám nechce. Navíc krásných chrámů je tu jako máků, každý dům má svůj privátní chrámeček, každá vesnice má několik chrámů, u každého významného místa se vyskytují. Prostě kam oko dohlédne jsou jich mraky. Navíc doby, kdy jsme do každého vešli a s pokorou odevzdali obět a na čelo dostali tečku (hlavně Indie) je ta tam.

Vzali jsme to sešupem dolů k moři, projeli jsme mnoho zatáček a serpentín, skrz téměř prales, kde se nám otevřel na chvíli krásný výhled do jednoho z mnoha údolí až na pobřeží, kde písek je černý a moře bylo rozbouřené.
Míjeli jsme kolem silnice malé WARUNGy, prodejčničky se vším možným a nemožným, levným rychlým jídlem, někdy i ovocem, slepicema, benzínem a mávajícím osazenstvem. Měli výborné ananasy, a moc se smáli, když viděli jak je jíme.
Na severu, ve městě Singaraja jsme to otočili na jih, zpátky do kopců, abychom nejeli tou samou cestou zpět. V horách začalo pršet a nemělo moc cenu pokračovat dál. Zůstali jsme u jezera Beratan v Bedugulu a že jsme v islámské části prozradilo volání do mešit "aláh akbar".

16.12.10 UBUD

Klimatizovanou a naprosto nedobrodružnou karou jménem SHUTTLE BUS, rozuměj auťák pro turisty, nás převezl z Kuty do Ubudu. Chtěli jsme si to dát jako domorodci, pěkně namačkaní ve vozidle zvaném BEMO, takový sběrný autobusek, ale v Denpassaru bychom museli dvakrát složitě přesedat, což se nám nechtělo, jelikož našeho času si vážíme.Jiná střední varianta nebyla, takže ve voze, kam by se místních vešlo 10 jsme jeli 4, pěkně rozvalení a trochu znudění.
Ubud je už výš v kopcích, má příjemné klima, asi 4 hlavní ulice, kolem kterých se všechno točí a Opičí chrám. Tvrdí se, že Ubud je místem mystickým, kde zakotvilo spousta umělců. Ve skutečnosti je tu spousta krámků prodávajících jakože umění.
Když jsme procházeli městečko, našli jsme konečně i trh s ovocem (hurá) a ochutnávali všechno na co jsme přišli. Teď dozrávají manga, lichi, pak pár věcí který nevíme jak se jmenují :) ale jsou dobrý, většina má šlupku, takže i bezpečný.

Při návštěvě Ubudu doporučujeme zajít na představení tradičního tance KECAK. Jestli si někdo vybavuje film Baraka, kde mnoho chlapíků sedí do kruhu, třepetají rukama a dělají zválštní zvuk “cak cak cak”, tak to je přesně tento tanec. Příběh byl z Hinduistickéo náboženství, představoval souboj zlých duchů, kteří chtěli ukořistit princeznu Sita a “cak cak cak” muži jí chránili.
Na fotky málo světla ale zážitek z jejich 50hlasého souboru jsme měli velký. na závěr´jeden z nich skákal přes oheň.

Koupili jsme mapu Bali a další den vyrazíme na obhlídku ostrova po vlastní ose. Už nás ten jednoduchý turismus nebaví.

14.12.10 Kuta - Devátá vlna a surfařské začátky

Půjčili jsme si velkej a malej surf. Malýmu se říká bodyboard a je s ním sranda. Na velkej surf už jsou třeba větší vlny, který dnes chodily jak noty na buben. Já měla ten menší a párkrát se mi podařilo chytit ten okamžik, kdy se vlna láme těsně před človekem a na tom válci se člověk krásně sveze. Je to pěknej sport, dokážu si představit, že tu takhle měsíc zevlujem a trénujem chytání vln.
Dnes bylo pod mrakem, což jsem uvítala, protože jinak bych to asi odnesla pěkným spálením zad. Ve vodě jsme byli celé odpoledne, až jsem měla varhánkovatý prsty. Moře je neuvěřitelně teplé, pláž tmavá a voda tím pádem šedo - kalná, ale čistá, jen se zdá špinavá.

Už jsme se aklimatizovali a nacházíme spíš už jen milý lidi, většinou se krásně smějou a jejich výslovnost angličtiny mi dává zabrat. Oproti původnímu plánu zůstanem ještě den. Surf nás dostal a Martinovi to jde, párkrát se pěkně svezl. Na začátečníky myslim dobrý.

ZA DRUHÉ : Kdo v Kutě překoná intenzivní první vlnu náporu místních prodavačů, všemožně pokřikujících naháněčů do restaurací, troubících taksi - taxikářů, masérek s dobrou i tou méně dobrou pověstí, plážových prodejců ananasu, luků a šípů, korálků a tetování a v neposlední řadě pronajímatelů surfů a plážového vybavení, tak má šanci si uvědomit, že již druhý den chodí v krásně barevné květované košili aniž by pohoršoval své okolí, že dobré jídlo nemusí být vůbec drahé, že nejen taksikáři po sjednání ceny, ale také i většina místních se na vás umí mile přirozeně usmát, že dopřát si občas požitek hodinu a půl dlouhé masáže určitě stojí za to, že odmítnutý ananas na pláži může zamrzet a hlavně, že surf ování je velká zábava a pořádná makačka.

13.12.10 Kuta

Po téměř probděné noci, kdy jsme vedrem nemohli spát, jelikož je tu konstatně kolem 30. Jsme se ráno rozhodli, že se přesunem do lepšího pokoje. Myšárna, jak jsme dosavadnímu ubytku za 8 dolarů začli říkat nám přišla trochu moc špinavá.
Obešli jsme místní čtvrť a zjistili, že nejlepší nabídku má stejně pan domácí s druhou kategorií pokojů "pro fajnovky". Cena už je pravda vyšší, 15 dolarů za pokoj, ale je tu čisto. V Lonely Planet se sice píše, že pokoje stojí ještě míň, ale nevím kde ty ceny vzaly..

Dopoledne jsme prochodili po městě, a intenzita se kterou se na nás všichni vrhali byla neuvěřitelná. Vlezlé a někdy až agresivní hlášky a pobídky, abychom vešli do jejich obchůdků a krámků nás začli štvát během pár metrů. Hledali jsme trh s ovocem, který jsme nenašli, ale za to jsme našli strašně dlouhou a úzkou ulici vedoucí k moři plnou nepříjemných prodavačů.

Bali bylo objeveno jako turistická destinace někdy v 70.letech minulého století, zajímalo by mě, jak by to tu vypadalo bez masy bílých. Místní se jen přizpůsobili trhu, bohužel jsou teď úplně závislí na tom, kolik turistů přijede. Teď je to prý míň, než obvykle a všichni počínaje krejčím, až po taxikáře si stěžují. Možná proto jsou tak někteří drzí.

Každopádně moře a vlny mají pěkný, surfařů habakuk a taky toho ansamblu kolem. Večer ve víru velkoměsta nás přesvědčil o tom, že se budem poflakovat spíš v naší klidné čtvrti Legian, než kolem centra Kuty.

12.12.10 První kontakt s Bali

Hlavní náplní tohoto dne se bylo přesunout na letiště a zamířit směr Bali. Pokuď možno se nenechat odrbat hned po příletu a najít rozumný místo k bydlení někde blízko, tedy v Kutě, páč je nejblíž letišti. Taky se mu přezdívá surfařův ráj, což nás zajímá.
Indonésie nás praštila do nosu hned v příletové hale. Masy opálených bílých lidí čekajících na odlet zpět do starého kontinentu, hloučky postávajících a čumících security případně jiných zaměstanců letiště, chlapící nutící vám svoje služby, které nechcete atd. atd.
Trochu skok z čisté a pečlivě udržované Malajsie.

Na pořvávající taxikáře jsme vyzráli fintou fň. Prošli jsme celým parkovištěm až za příjezdovou bránu a pak jsme se vydali po silnici směr Kuta - nalevo od letištního terminálu. Po nějaké chvíli jsme se jakoby nechali ukecat taxikářem, který nás vehementě chtěl svézt. Podle info, které jsem měla, by rozumná cena mimo letiště měla být poloviční oproti letištní. Teksikář se po chvilce dohodl.

Čekali jsme, že to tu bude samej turista, samej obchod, a taková Mallorka, ale tohle jsme opravdu nečekali. Jedna restaurace vedle druhý a samý hadrářský obchody, hlava na hlavě a pouliční naháněči. Prostě komerce hadr. Prý se tu dá skvěle nakoupit, cemuž věřím, samý surfařský obchody s věcma, co u nás stojí nehorázný peníze, pěkně všechny vedle sebe Bilabong, Roxy, Quicksliver a spousta dalších. Nás ale čeká ještě dlouhá cesta a tak je to jednoduchý, budem jen koukat, protože kdo by to pak na zádech tahal...

Zítra se tu porozhlídnem a vymyslíme co dál. Už se těším na moře.

Plány na další dny

Dnes odjíždíme z Kuala Lumpur směr Bali, letiště Denpassar. Včera se nám podařilo koupit letenky po dvouhodinovém zápase s webovými stránkami Malaysian airlines, jen pro info, stály 100dolarů. Nebyly nejlevnější, ale taky ne nejdražší. Hlavně je to přímý let, takže v dnes v 6 navečer už budem na Bali.
Celý intinerář cesty jsme dost pozměnili, původní plán procestovat Jávu až na Lombok a zpět letecky se díky soptící Merapi zrušil. Druhý plán byl začít v Kuala Lumpur a přeletět na Sulawesi do Manada, odtud do Poso a přes Rantepao a obětní obřady dolů do Makkasaru a pak ostrovy Flores, Lombok a co stihnem a zpět Kuala Lumpur.
Včera jsme ještě špekulovali nad variantami 4-5-6, které už teď asi nedám dokupy. Nicméně tím, že při vstupu do Indonésie bychom měli mít i zpáteční letenku či jízdenku, koupili jsme rovnou let na 8.1. za 50dolarů (cena již přívětivější) z města Surabaya (Jáva) do Penangu (Malaysie). Penang záměrně proto, že je na přímých linkách místního nízkonákladovky AirAsia a druhak proto, že tam žije kamarád Philippe, původem Švýcar, který pracoval ještě před dvěma lety v Ostravě.
Včera jsme ho potkali a říkali si, jak je někdy život pěkně vtipnej. Kdo by to byl před dvěma lety řekl, že se ocitne zanedlouho v "Perle Orientu", jak jsme se o Penangu dočetli v průvodcích.

Z Kuala Lumpur jsme viděli další důležité atrakce, třebas China Town plnou padělků od světoznámých značek, malých smrdutých žrádelních stánků a masážních salónků. Nebo Little India, plnou koření, jídla, hodinek ROLLEX :), parfému GK :) a jiných nesmyslů. Na market s netopýry a masem jsme si ještě netroufli, to přijde až v Indonésii.
Včera jsme měli tu čest prozkoumat TV věž a Petronas Towers, což jsou další z turisticých cílů.

Stále jsme ještě trochu časově přetočení, o půlnoci jsem relativně čilá, dopoledne úplně mrtvá. Posun je 7 hodin napřed, takže místní dopoledne je naše hluboká noc. Hodně spíme a časově to tolik neřešíme. Kuala Lumpur by se asi dalo zvládnout za dva dny, když by člověk nešel všude a bylo by to hopem. My tu jsme třetí den přičemž první jsme skoro celý prospali. Snad už se úplně srovnáme a bude klid.

Bydlíme na hranici China Town a Masjid Jamek. První hostel, který jsme potkali podle webových doporučení měl dvoulůžáky vyprodané. Milej chlapík nás ale poslal o pár set metrů ulicí dál, že je tam půl roku nově otevřenej jinej hostel. Úroveň vysoká, cena maličko dražší, než je náš rozpočet,ale u zastávky LRT (light train) a všude blízko. Hostel to byl zajímavý, pokoje čisté, air-con, wifi, LCD velká telka v lobby. Zajímaví byli i hosté. Spíš co taková technologie udělá s lidmi. Všcihni seděli u svých maličkých přenosných laptopů připojení k internetu, hlavně k facebooku, přesto jsem tolik odpojených lidí dlouho pohromadě neviděla. Většina měla sluchátka a občas se někdo zasmál, tomu co si s kamarádem napsal. Žádné debaty mezi lidmi, odkuď jedeš, kam, kde se ti líbilo a to co k cestování tohoto typu patří. Martin narazil, když se začal bavit s jedním klukem, ve chvíli kdy se uvolnil erární počítač, se ten dotyčný ihned přesedl a ukončil debatu.


Malá statistika

batohy - Evka 9.6Kg + 2kg foťák
Martin - 11kg a malý baťoh

počítáme průměrně 20USD na den, dle zkušeností jiných by stačilo méně, ale my se známe..


Na tomto místě si dovoluji vstoupit s laskavým souhlasem autorky do Evčina podrobného cestopisu, kterého jsem chtě-nechtě také součástí, a začít trousit nemnoho spíše osobních méně pak i praktických poznámek či připomínek, vždy však patřičně očíslovaných pro ty, kteří o ně nestojí, tak aby je bylo možné pohodlně přeskočit a nenarušit čtenáři požitek ze čtení. (M)

ZA PRVÉ: Kuala Lumpur je překrásné město a přeji každému, aby se mohl alespoň jednou v životě projít po setmění parkem ukrytým v záři novodobých velikánů, které v tomto městě nelze přehlédnout nýbrž jen obejit, zastavit se a provést před nimi patřičný zdvořilý záklon.

Světlé zítřky

Po hektických dnech jsme konečně nasedli v promrzlé Praze do Airbusu od Emirates a mířili směr Dubaj.
Letiště v Dubaji rozhodně nedostatkemm peněz netrpí a je to na něm znát, architektura, materiály a proveden. Je libo tropická zahrada uprostřed obří haly? Ale ano, jistě, ozvalo se ze sluchátka Machovi a Šebestový..
To jsem odbočila, nicméně je obří a pěkný.

Někdy kolem čtvrtý odpoledne jsme dorazili do Kuala Lumpur. Letiště už podstatně menší, ale do centra vede KL Ekspres (všechna X se píšou KS, takže TAXI je TAKSI:), takovy pendolino do centra. Kuala Lumpur je hodně zelený, příjemný, nezasmraděný, malý a živý město. Až nás to překvapilo.
Jelikož dohaníme časový rozdíl, spali jsme asi 15 hodin a tak máme zmatek v čase a ve dnech. Dneska jsme zvládli krásnou Lake Garden, taková místní tropická Stromovka s Motýlím parkem a Orchidevou zahradou.




Všude chodíme pěšky i když nám bylo řečeno, že je to STRAŠNĚ daleko, což pro domorodce znamená jít více jak 5 min. Čímž nám je tohle město ještě příjemnější.

Je to tu taková zajímavá směsice náboženství a kultur. Vyskytuje se tu islám, hindu, budhismus a taosimus od číňanů. Necítíme se tu tak pod dohledem jako v Sýrii, ani tak exotičtí jako v Kašmíru, ani nás na ulici lidi neotravují tak jako v Indii. Lidi milí, usměvaví, příjemní. Má to od všeho, co jsme zatím zažili, něco a moc nás to baví.

Další cesta volá

Opět do Asie, ale vzdálenější. Už se moc těšíme.

Stay tuned!

19.10. Syrie

Poslední nákupy a návštěva památek byly naší celodenní náplní. Když jsme jeli na letiště, bylo mi smutno. Ve tmě mizející zeleně osvícené mešity, chlapíci co se líbají vroucněji než milenci, pouliční prodavači čaje a granátových jablek. Minuli jsme Assada v nadživotní velikosti ve všech možných podobách. Bashar taky nechyběl.

Země zahalených žen, sloganu "Welcome in Syria!!!", přátelských nabídek čaje, nepochopitelného bordelu, který dělají Syřané kolem sebe a báječného falafelu za 15 syrských lir.
Sice neustále musíte někomu vysvětlovat odkuď jste, kam jedete, jak se jmenujete, kolik máte bratrů a jakého vyznání jste. Ale tohle všechno vám otvírá dveře k lidem, kteří mají většinou jiné hodnoty a představy o životě, ale svoji víru vám netlačí a rádi se s vámi podělí o svůj čas a místo ve svém domě. Zvlášť když se s nimi rádi podělíte o své zážitky a pochválite jim děti, manželku, dům, auto, knihy, islám, krásnou zemi a dobrý čaj...

Sýrii jednoznačně doporučujeme a po našich zkušenostech, země je bezpečná a lidé jsou milí. Předpokládali jsme, že bude cesta mnohem víc dobrodružnější, ne tak jednoduchá a země mnohem méně civilizovaná. Opak je pravdou. Jídlo na ulici ani fresh juicy vás nezabijí, anglicky se taky nějak domluvíte a západní záchody jsou skoro všude. Sýrie je zemí bohatou na památky dávných civilizací, jejichž odkaz tu stále žije.

Stojí za to!!!

Andy, Martin a Evka




PS: Teď čekáme na letišti a shodou okolností jsme narazili na Syřana žijícího už 18 let v Čechách, skoro takovýho Brňáka. Sýrie je plná překvapení.
PPS: Poplatek za odlet z letiště, či jak nazvat taxu za to, že už ze země odjíždíte je oproti uváděných 200 lir v Lonely Planet v reálu 1500 Lir!!! Nechte si tedy dost rezervních peněz. Je dobré vyměnit je už v hale, uvnitř se vyměňovat nedají.

18.10. Výlet do Maaluly (by Andy)

Evka nás budí v 9:15, my jsme jí za "odměnu" vyslali koupit snídani. Já, díky podezřelým žaludečním pochodům, preventivně snídám jen hořký čaj, Evča s Martinem si dopřávají čerstvé placky plněné sýrem a kořením Zátách. V 10:00 jsme nastoupeni před hotelem a vyrážíme pěšmo na minibusové nádraží. Cestou jsme narazili na továrničičku na placky - jeden parostroj vyplivává jednu nafouklou placku za druhou a dva chlapíci na konci pásu je balí do igeliťáků.

Nádraží je od hotelu asi 15 minut chůze. Minibus do Maaluly vyráží za chvilku, co dosedneme. Po hodině jízdy nás vítá křesťanské skalní městečko, které se může pyšnit jedním z nejstarších kostelů na světě. Místní obyvatelé stále používají aramejský jazyk, který byl jazykem Ježíše Krista. Prošli jsme vesnicí, nahlédli do kapličky zabudované do skály a skalním kaňonem se vyšplhali až na vyhlídku. Druhou stranou jsme zase slezli dolů do centra, kde jsme navštívili místní pekárničku.

Cesta zpět do Damašku utekla, z minibusu jsme ale vystoupili dříve, protože doprava v centru stála a chůze se osvědčila být rychlejší. Zase jsme zašli do info centra, tentokrát zjistit, odkud vyjíždí autobus na letiště (ježišmarja my zítra už letíme!!!!!!!!áááá!!!!!!!). Naproti jsme si dali opět freshe do půl litru - Martin grepfruitový, já a Evka fruit mix - mňami!!! Cestou do hotelu jsme opět nakupovali, takže se náš výlet stal opravdovým celodeňákem. Po odpočinku na hotelu zase vyrážíme se kochat nočním Damaškem.

17.10. Money, money, money.... (by Evka)

Jelikož nestihnem klášter, máme zevlící, správně dovolenkářsky pomalé tempo. Přesunuli jsme se na vzdálený hand craft market, kde je i infocentrum. Slečna nás neobdařila ani mapkou, takže hledání zeleninového trhu podle nepřesné lonely mapičky se stalo trochu nereálné. Na trhu s tradičními výrobky bylo to samé, co ve všech veteších a krámcích cestou. Ale ty jejich věcičky mi budu chybět.
Přesunuli jsme se do oblasti, kde měly být i normální obchody s oblečením. Chtěli jsme využít slev a příjemného kurzu dolaru, ale nějak se nepodařilo. Nové město je roztahané, velké, plné aut a smradu. Damašek mi zatím moc nepřirostl k srdci.

Po pár pokusech domluvy v kině, co přesně dávají a v kolik a jestli to není jen arabsky, jsme možnost jít na film vzdali. V jednom kině dokonce jedou sérii 3-4 filmů za sebou podle toho kdo na začátku řekne co chce vidět. Takže v kolik máte vyrazit do kina a co se bude dávat je velká neznámá :).
Hned vedle tohodle kina dělali fresh džusy. Jelikož jsem ještě na dietě, udělali mi banánový bez mlíka. Dávají to do velkých sklenic s brčkem. Výborná věc. Zasytí, je to dobré, zdravé a stojí to asi 40Kč.


Bloumání po trzích a nakupování dárků nám vydrželo asi do 6. Smutně jsme v hotýlku spočítali peníze a zjistili, že si ještě asi budem muset vyměnit, jeslti nechcem živořit. Náklady se teď pohybují na osobu kolem 19 tis. za 3 týdny, záleží kolik kdo utratil na dárcích :).

• letenka 8300
• pojištění 1600
• vízum 700
• kapesné cca 500 USD

Moje představa byla, že bude stačit 400 dolarů, ale jelikož jsme si docela užívali a nenechali jsme si téměř nic ujít, cena se trochu vyšplhala výš. Nehledě na to, že jsme nakoupily s Andy už něco i na Vánoce :).

Navečer mě vzali mí dva spolucestovatelé na nejlepší zmrzlinu v Damašku. Vystopovali ji tak, že šli proti proudu davu, který tento zázrak držel v hrsti. Posypán pistáciema, obrovské bakule zmrzliny. Prý je ručně tlučená, říká Lonely. Věřím tomu. Žádná vodovka, pěkně tuhá a plná chutí. Hlavně čokoládová je vynikající.
Moje první jiné jídlo než banány po dvou dnech a rovnou tohle. Snad to bude v pohodě, protože to si ujít nenechám.

Bloumáme dál po ulicích až Andy internet café, kde je dnes připojení zadarmo. Prý se zkouší systém a holčina odvedle mi prozradí jak se připojit i na Facebook a do všech zakázaných stránek. Takže to s tou cenzurou se prostě dá obejít a vcelku i snadno. Abych nezapoměla, upozornil mě na to Martin, že je slečna připojená.

Nutná šíša, zde "nargileh" čteno argila s čajem zde "šajem". Hned vedle Umajovské mešity. Když jsem si na netu přečetla, že na Severáku je 20 čísel sněhu a zuří kalamita, hned jsem si začala zase zdejšího tepla, kdy večer můžete sedět v sukni a krátkém třičku venku, jinak vážit.

16.10. Den v posteli (by Evka)

Ráno se probouzím s podivným pocitem v břiše. Něco mezi úplným hladem a nepříjemným tlakem. Hlad to nebyl. Běhám na záchod co hodinu. Andy s Martinem prolezli suq a okolí Umajovské mešity. Já koukám na filmy na noťasu a snažím se uklidnit rozladěný žaludek. Zabírá až Normix k večeru.
Tím jsme ztratili den, který byl plánován na prohlídku města. Zítra jsme chtěli odjet ještě do kláštera Mar ar Musa kousek od Damašku. Zde se člověk může zapojit do dění s mnichy a pobýt tam noc či dvě. Měníme plán a zůstaneme v Damašku. Psychicky se připravujem na změnu počasí, dle zpráv z domova sněží, a na návrat do reality z velice zajímavé země.

15.10. Z pouště do Damašku (by Evka)

Ranního budíčku se zhostil oslík svým divokým hýkáním. Prý se v noci utrhl jeden velbloud, tak měli místní co dělat. Nás budil Mohammed slovy "Líný lidi vstávejte" . Asi si myslel, že je děsně vtipnej. Po chvíli zevlení se rozdávala dobrá snídaně, následovalo focení a přesun zpátky do města.

Na velblouda už mě nikdo nedostal, tak jsem poskakovala kolem a fotila Martina, který se snažil si sednout pohodlně. Moc mu to nešlo.

Následoval pomalý přesun na autobusák (zde jen malá kavárna u cesty), koupě předraženého lístku do Damašku a kodrcavá 3,5 hodinová cesta do Damašku. Byl to snad nejhorší autobus, kterým jsme jeli. Španělé se nás drželi i cestou do hotelu, který jsem našla v jednom zápisku v Hamě na recepci, v knize si cestovatelé často píšou mezi sebou. Narazili jsme snad na nejhoršího taxikáře v Damašku. Absolutně netušil, kde je staré centrum města, jak se tam dostat, natož aby věděl, kde je ulice, kam potřebujeme. Následovalo několik zastávek, kdy se ptal místních, jak se tam má dostat. Když jsme si se Španělkou ukazovaly na čelo, jako že je "totalmente estupido", místní tvrdili, že to přece není problém a co, že to vlastně řeším.
Asi jsme chtěli za svoje peníze moc servisu, či co. Každopádně mě jeho přístup vytočil. Neměl ani mapu, a když jsem mu ukazovala svoji v průvodci, netušil vůbec kde je například citadela - hlavní památka v Damašku. Chvíli to vypadalo, že neumí ani číst. Španělé to taky prožívali a Andy obracela oči v sloup a povídala něco o blbcích.
Tentokrát jsme neměli prostě štěstí. Dali jsme mu půlku toho, co bylo domluveno, protože nebyl schopen nás na danou adresu dovézt.

Po chvíli hledání jsme na popisovaný hotel narazili. Průměrně čistý, pokoj prostorný a cena velice milá, pravěpodobně poloviční oproti hotelům co jsou v průvodci. Vyšlo nás to na 250 lir, což je asi 110 Kč, uprostřed starého města. Kdyby někdo hledal, tak je to Al-Jamin al-Jadid na Straitght street (Sharaa Madhat Basha), hned vedle Al-Khawali restaurantu, který je uveden v Lonely planet.

Večeříme falafel, jako obvykle, když nechcem utrácet. Bloumáním po městě zakončujeme den.