06 listopadu 2008

6.11.2008

Cesta dál pokračovala, jen pisatelka zatím deník nepřepsala.

Pokračování bude v nejbližší době !! Stay tuned !!

05 listopadu 2008

5.11.2008

Depku ze včerejška nepřekrylo ani delší spaní. Byla pořád tady. Ti dva bráši mě stejně nadchli. Martin mě navnadil na jídlo někde venku.
Došli jsme na Indian Coffe House. Moc pěknej místní podnik se skvělým "special coffe a toast jam". Oldschool kavárna plná chlapů. Dohromady jsme tam byly jen tři baby.
Pokoutně jsem fotila tuhle nádheru, na stěně jim visel Mahatma Gandhi - oblíbenec už několik desetiletí, významější než současní politici.

Tentokrát jsem s sebou měla oba foťáky (EOS 50-kinofilm a maly cvakatko digital). Malý děti běhaly kolem a dokonce se nechali i fotit a zcela zadarmo. Byla to docela zábava je pozorovat.

Fotila jsem jak vzteklá. Všude lidi, řev, vůně, barevný látky.... Nálada se zlepšila a začala jsem si to užívat. Evidentně Martin si užíval už dávno :).

Odpoledne jsme vyrazili na Human Temple nad město. Místo, kde se uctívá hinduistický opičí král Hanuman. Opic tam bylo požehnaně. Dokonce jsme si sehnali i klacky. Fungovalo to.
Temple jsme uctili, dostali na čelo tečku a všechno viděli.

04 listopadu 2008

4.11.2008


Himalaya queen není žádný Oriental expres, jak jsme si mysleli když jsme lístky na tenhle vláček kupovali.
Přivítala nás úzkokolejka, kde uvnitř byly tvrdý sedačky tak pro jednoho. Indiáni se vešli po 3. My sotva dva.

Mířili jsme do Shimly. Vstupní brány do Himalájí. V létě odtud lidi pokračovali do Lehu a Ladakhu, čož už teď nešlo. Shimla leží už v 2 200 n.m. = jiná vegetace, příjemnější klima, opice v ulicích a lidé "mixlí" Tibeťany. Odtud je Tibet "das ist eine Katzensprung", coby kamenem. Proto ta influence obyvatelstva.

Vzdálenost asi 120km jedeme dlouhých 5 hodin, se zdravotními přestávkami.

Hned u vlakáče se nás chytl chlapík nabízející ubytko. Nemám ráda tyhle nabízeče, ale Martin se nechal ukecat a tak jsme prošli Mall, kolem Christ Church a jen 2 minutky cesty a prý už tam budem. Ve zkratce, minuli jsme kino a několik zatáček a už jsme tam byli. Moc se mi tam nelíbilo, cena se mi nelíbila (450rupek), koupelna se mi nelíbila ale už jsem byla unavená. Martinovi se líbil výhled. První hádanice. Chlapík si mnul ruce, že někoho přivedl. Po dnešních zkušenostech bych už 450 rupek za bydlení nedala, ale první dny se člověk oťukává.



Zvítězil kompromis, lepší sprcha a horší výhled. V pokoji byla ještě telka s National Geographic, což byla ve výsledku moje psychická záchrana. Večer, když jsme jí zapli před spaním, dávali zrovna sérii dokumentů o bratrech, kteří jezdí po Asii a točí. Dost si to hoši užívali. Tenhle díl byl o Číně a Urgujsku. Závodech na koních a nomádských vesnicích, kde se hraje jakési koňské polo s půlkou ovce. Vůbec jim nerozuměli, ale bavili se převelice. Dodalo mi to ten správný cestovatelský nadhled, který mě na letišti v Dillí opustil.
Už nešlo o pár rupií, ale o tu hru, kterou tu všude s Vámi hrají. "Hi sir, I know beest cheap hostel sir. Come with mee sir." S tou jejich speciální výslovností, na kterou si musíte zvykat.

Začala jsem se na další dny těšit, ne se jich děsit.

03 listopadu 2008

3.11.2008

Dlouhé dospávání z únavy předchozích dní nám zkrátila tento. Vyrazila mi tradiční kopřivka na rukou.
Svědí svině !

Přes autobusák do centra, kde jsme si i zarezervovali lístek na vlak, jelikož nádraží půl hodiny cesty. Během chůze se nám na ruce pověsily dvě malý banditky. Umolousaný holčičky, tak kolem 5 let. Pověsili se na nás, nejen obrazně. Táhla jsem tu jednu pár metrů.
Jelikož jsem byla trochu v šoku z jejich reakce, ani jsem nebyla schopná je buď poslat do háje nebo jim dát pár rupií. Co jsem ji táhla, mi běželo hlavou, že si na nás určitě zavolá kámoše a bude jich tucet. A to by pak z nás ty rupie dostaly... naštěstí to dobře dopadlo. Kámoši nepřišli a bandika se po chvíli pustila.
Bylo to první setkání takovýho druhu. Měla jsem smíšené pocity. Tak jako skoro pořád v téhle zemi, kde PR je založeno na sloganu: "Incredible India". Opravdu "incredible", řikáte si každou chvíli.

Zatím nás nepotkali žádné žaludeční potíže. Halelujah ! V centru jsme našli podnik bez ubrusů (známka kvality) ale za to s dobrým jídlem.


Dalším lákadlem v Chandigharu je Capitol Complex od Le Corbusiera, kde dnes sedí úředníci a je to oblast neprodyšně uzavřená. Naopak Rock Garden, což je bludiště ze smetiště, otevřené bylo. Trochu kýč stavět sochy z odpadů, ale proti gustu žádnej dišputát.

02 listopadu 2008

2.11.2008

Ještě v hale jsme vyměnili peníze. Snědli poslední sváču a čekali až to "vydejchám". Horko, vlhko, ruch, naháněči, 4 ráno, a veliké neznámo... moc mi to nepřidalo, i když tahle cesta byla můj nápad. Martin byl víc v realitě než já. Nakonec pomohl Lonely Planet, naše modla po celou dobu v této zemi.
Našli jsme i autobus hned za halou a jeli ranním Dillím vstříc novým zážitkům. Ono jenom jet i tím autobusem byl velký zážitek. Předjíždející tuc-tucy, autobusy v protisměru, krávy a cyklisti podivně se pohybující u krajnice.

Takhle jsme dojeli k vlakovému nádraží, kde mě vyděsila čtvrť, ve které jsme se chtěli ubytovat. Změnili jsme plán a začali hledat kam a jak se co nejdříve z tohohle šrumce vypařit.

První zkušenost s indickou železnicí nás také překvapila. Vyplňování dotazníku, skoro jako na vysokou byl oříšek. Až potom jste si mohli lístek koupit, ale běda, když jste měli špatně vyplněný čas odjezdu. To se pán za přepážkou podíval kamsi do dáli a nechal Vás ten zatracenej papír vyplnit znovu.
V Indii totiž zásadně paní za přepážkami nejsou. Jen samí chlapi kterým tahle práce moc nejde.
Každopádně, když už se všechno podařilo, mohli jste zaplatit a jet.


My vybrali Chandigahr, město Le Corbusierovo. Dříve bohaté, s pravoúhlým systém ulic, kde se člověk ztratí coby dub.

Než jel vlak, vydali jsme se do města na obhlídku. Jelikož byla neděle a všude bylo zavřeno, uvítala jsem snad poprvé v životě západní velké žluté M. Mekáč, kde byl záchod - ano západní, umyvadlo s mýdlem a jídlo, které jsem se nemusela bát sníst. I když jsme desifikovali, ten kulturní šok mě prostě dostal.

Po načerpání sil jsme vyrazili do ulic. Za pár dolarů jsme se nechali rikšákem vozit po památkách Dillí. Město je obrovské, s velkými vzdálenostmi, proto se rikšák hodil. První zážitky s místní dopravou, která je opravdu divoká. S aklimatizací se zlepšovala i moje nálada.

Další kulturní střet přišel, když jsme spěchali na vlak na sever. Přeplněné nadchody, kde jsem se s batohem nemohla vůbec prodrat, neboť zrovna asi příjeli tři vlaky současně... neuveřitelná masa valící se dolů ze schodů.

A tak přišlo první poznání a to, že v Indii jste kapka v moři. Na ulici lidi umírají, žijí, skoro i rodí, jí, vaří, umývají nádobí, obchodují a provádějí moře dalších věcí.
Takže, když by Vás v Indii ušlapali, asi by to řešili jen proto, že jste Evropani.
A tenhle pocit kapky v moři jsem mívala často. Ta miliarda lidí je vidět.

Vlak jsme chytli, našli se v seznamu, sedadla odpovídala a mohli jsme jet. Za pár hodin nás vlak vyplivl asi 200km severně od Dillí. Výrazně se ochladilo i smogu ubylo. Naháněči dál naháněli, tak jako na každém dalším nádraží.

Lonely nezklamal, ubytovali jsme se v poměrně šlušném hotýlku a šli na první indické, zcela místní, jídlo.

01 listopadu 2008

Cesta po Indii 11/2008

Evka - 55 kg, 9 kilo baťoh a 2 foťáky
Martin - 90 kg, 10kg baťoh a lékárnička

1.11.2008
Už odjezd byl hektický. M. byl úplně v klidu a já šílela. Ani si nechtěl nechat zavolat taxíka. Nakonec zasáhla zkušená máma cestovatelka a prostě mu to nařídila a tak jsme jeli. Asi by mi v metru vytekly nervy.
Turkish Airlines s přestupem v Istambulu velice překvapili dobrý jídlem a servisem. Impozantní přístání nad mořem a už jsme byli v jiném světě. Aspoň trošku.

Přestup v klidu na Airbus A310, kde převládala snědá tvář. Pro naše necvičené oko nám tou dobou přišli Turci a Indiáni ještě podobní. Jídlo opět vynikající. Jediné mínus byl přílet ve 4 hodiny ráno.