Balení, přesuny, poslendní nákup dárků, poslední bakso, zamáčklá slza a sbohem tropické oblasti jihoýchodní Asie.
V blízké době doplním pár rad a tipů na cestu.
16 ledna 2011
9. - 11.1.2011 PENANG, KEK LOK SI TEMPLE, FRUIT FARM
Ostrov o rozloze 285km2 přezdívaný "Perla orientu", s hlavním městem Georgtownem jehož některé části města jsou pod záštitou UNESCO. Nejzajímavější je právě Chinatown, čínská čtvrť a Little India - indická čtvrť. Ta první nás po příjezdu spíš šokovola uřvaným čínským obyvatelstvem. Krom téhle malé části s původní atmosférou je ostrov velmi rozvinutý, plný výškových budov, hotelových komplexů a luxusních vil.
Kamarád pracuje v jednom z nejlepších komplexů a tak jsme se dostali, my baťůžkáři, mezi bohaté floutky a důchodce z Evropy a Austrálie.
Náležitě jsme si to užili a večer dorazili k němu do vily, kterou má k dispozici se svojí ženou. Ukázali nám noční market s jídlem, pivo Tiger - hurá změna a místní speciality.
Druhý den byl ve znamení našeho oblíbeného moto výletu kolem ostrova. Cesty jsou o dost lepší, bez děr. Kdyby člověk neprojížděl deštným pralesem, připadal by si jako v Německu.
Zajímavá byla farma na tropické ovoce a možnost ochutnat téměř všechny druhy, které se v Malajsii vyskytují.Želený šťavnatý pomeranč, obří jakfruit, máslovitou papáju, kyselý starfruit a další jejichž jména už si nepamatuji a v podstatě jsou to druhy, které se do Evropy ani nedováží.
Další zajímavost, kterou jsme navšítvili je most spojující pevninskou Malajsii a ostrov Penang. Má 13km (!) a v tuto chvíli stavějí další, jež más spojovat letiště přímo s pevninou. Měl by mít 20km, tak jsme si říkali, kam se hrabe Lahovická estakáda na novém obchvatu Prahy.
Nejúchvatnějším místem ostrova je chrám Kek Lok Si Temple, na který jsme narazili tak nějak náhodou a dlouhou chvíli jsme si říkali, co to na tom kopci je za divnou stavbu. Je nejenom obrovský ale i krásný. V první řadě člověka zaujme obří 30m stojící bronzová socha budhy Kuan Yin s nově budovanýn přístřeškem proti dešti.
Ve spodní části chrámového komplexu se nachází pagoda plná sedících dřevěných budhů v enormní velikosti. Sál ani nevypadá, že by měl být něčím speciální. Projdete obchody s cetkami, které jsou všudypřítomné a najednou se v zastrčené části objeví hala s těmito sochami. Mniši k tomu pouští budhistickou meditační hudbu a když jsem do hlavního sálu vešla, byl to nezapomenutelný zážitek. Klid, ticho, tyhle obří sochy a pokora.
Tento chrám je největší budhistický chrámem v Malajsii. Jde o dávnou odnož čínského budhismu, který je v Malajsii zakořeněn. Chrám byl postaven v roce 1890 z peněz místní početné čínské komunity.
Večer jsme zakončili s Tigrem u Číňana na krevetách. Mńam.
Kamarád pracuje v jednom z nejlepších komplexů a tak jsme se dostali, my baťůžkáři, mezi bohaté floutky a důchodce z Evropy a Austrálie.
Náležitě jsme si to užili a večer dorazili k němu do vily, kterou má k dispozici se svojí ženou. Ukázali nám noční market s jídlem, pivo Tiger - hurá změna a místní speciality.
Druhý den byl ve znamení našeho oblíbeného moto výletu kolem ostrova. Cesty jsou o dost lepší, bez děr. Kdyby člověk neprojížděl deštným pralesem, připadal by si jako v Německu.Zajímavá byla farma na tropické ovoce a možnost ochutnat téměř všechny druhy, které se v Malajsii vyskytují.Želený šťavnatý pomeranč, obří jakfruit, máslovitou papáju, kyselý starfruit a další jejichž jména už si nepamatuji a v podstatě jsou to druhy, které se do Evropy ani nedováží.
Další zajímavost, kterou jsme navšítvili je most spojující pevninskou Malajsii a ostrov Penang. Má 13km (!) a v tuto chvíli stavějí další, jež más spojovat letiště přímo s pevninou. Měl by mít 20km, tak jsme si říkali, kam se hrabe Lahovická estakáda na novém obchvatu Prahy.
Nejúchvatnějším místem ostrova je chrám Kek Lok Si Temple, na který jsme narazili tak nějak náhodou a dlouhou chvíli jsme si říkali, co to na tom kopci je za divnou stavbu. Je nejenom obrovský ale i krásný. V první řadě člověka zaujme obří 30m stojící bronzová socha budhy Kuan Yin s nově budovanýn přístřeškem proti dešti. Ve spodní části chrámového komplexu se nachází pagoda plná sedících dřevěných budhů v enormní velikosti. Sál ani nevypadá, že by měl být něčím speciální. Projdete obchody s cetkami, které jsou všudypřítomné a najednou se v zastrčené části objeví hala s těmito sochami. Mniši k tomu pouští budhistickou meditační hudbu a když jsem do hlavního sálu vešla, byl to nezapomenutelný zážitek. Klid, ticho, tyhle obří sochy a pokora.
Tento chrám je největší budhistický chrámem v Malajsii. Jde o dávnou odnož čínského budhismu, který je v Malajsii zakořeněn. Chrám byl postaven v roce 1890 z peněz místní početné čínské komunity.
Večer jsme zakončili s Tigrem u Číňana na krevetách. Mńam.
08 ledna 2011
8.1.2011 SURABAYA Indonesie - PENANG Malajsie
Další z přesunů, tentokrát jeden z posledních. Chytli jsme noční vlak Jogja-Surabaya odkuď odpoledne letělo letedlo do Malajsie. Skoro 24 hodin na cestě se na nás podepsalo, když jsme se zpožděním přiletěli do Penangu. Město bylo téměř plně obsazené, tedy aspoň ty levnější hotely a 11 večer. První dojem z Chinatown jsme neměli moc dobrý, řvoucí málo šikmoocí číňani s nedobrým jídlem na ulici. Trochu šok, nikdo se neusmíval, všichni ječeli a rozhodně na ně nebyl pěkný pohled. S láskou jsme vzpomínali na bakso od našeho chlapíka z oblíbeného warungu a jeho snahu nám něco říct.
Trochu šok.
Populace mnohem bohatší než v Indonésii, angličtina bez problémů ale chování k sobě strašné. Mě to upřímně zaskočilo. Náš první dojem potvrdil i kamarád, který pracoval rok v Jakartě a teď je tady v Penangu.
Trochu šok.
Populace mnohem bohatší než v Indonésii, angličtina bez problémů ale chování k sobě strašné. Mě to upřímně zaskočilo. Náš první dojem potvrdil i kamarád, který pracoval rok v Jakartě a teď je tady v Penangu.
04 ledna 2011
1.1.2011-6.1.2011 PARANGRITIS BEACH, DEPOK BEACH, KOTA GEDE, ZOO, BIRD MARKET, SOLO
Během několika dní, které jsme strávili v Jogje jsme podnikli pár výletů, na motorce, pěšmo nebo vlakem. Dostali jsme se do správného cestovatelského režimu, že jsme ani nevěděli kolik dní uběhlo a jaké je datum, natož který den. Dny nám zpestřovali různí cestovatelé, které jsme náhodně potkávali. Místo psaní o cestování jsme tím žili.
Po pár dnech v Jogje, když už jsme se chtěli přesunout na veleznámou Mt. Bromo, jsme zjistili že díky silným dešťům je cesta zavřená.
Zůstali jsme ještě pár dní, vůbec nám to nevadilo jelikož jsme se spřátelili s majitely homestaye a proplkali několik večerů, požádala jsem Dewi o lekci vaření, kterou jsme uskutečnily druhý den. Dny plynuly rychle jak voda .
V ulici jsme pravidelně chodili ke stejnému warungu, kde se smáli že sníme tolik smažených banánů a placek. Číšník v oblíbené hospodě už nás zdaleka zdravil, mimochodem první indo gay a becakisti (kolorikši) už věděli že s náma nepochodí.
Pravidělně jsme zmokli každé odpoledne, bouřka přišla většinou mezi 13-15 hodinou, kdy se strhla děsná průtrž. Během pár minut bylo vody po kotníky. Za dvě hodiny už ovšem nebylo poznat, že tak strašně lilo.
PARANGRITIS BEACH, DEPOK BEACH
Navštívili jsme nejbližší pláže dobře dostupné z Jogjy. Překvapily nás tmavým pískem, neuvěřitelně rozbouřeným mořem a vichrem. Voda byla poměrně teplá, ale jinak pláže špinavé a protože byl svátek, tak i plné lidí. Parangritis je svatá pláž, kde se konají různé obřady. V tyto dny se zde jen bavili místní a k svatému místu měla daleko. Místo pěkné, ale zničené přelidněností a příšerným chováním místních k životnímu prostředí.
KOTA GEDE
Věhlasná oblast v Jogje na koupi střírbných šperků. V této čtvrti se nachází spousta malých manufaktur a prodejen štříbrných šperků z filigránského stylu. Záškodnicky jsme se přidružili k dánské skupině důchodců na výletě a dostali se i do výrobny. Všechno je to ruční piplavá práce a hodiny s pinzetou nad kousky stříbrného drátu, jež se vkládá do větší konstrukce.
Na konci téhle čtvrti jsem se zamilovala do stánku s "pookies". V horkém stavu neuvěřitelná dobrota. Jednoduchý systém a pravděpodobně i recept čerstvého pečeného piškotu s čokoládovou rýží... mmm. Chlapík se mi smál, že jsem přišla asi 5x. Bohužel nic podobného už jsme jinde nenašli.
ZOO
Jogjská zoo je velmi zajímavá přístupem k interakci člověk - "divoké"zvíře. Jednak zvířata nemají moc velký výběh ani zeleně, durhak se o původním prostředí nedá ani mluvit. Všechno vynahrazují vybetonované ohrady s brouzdadlem a případně přístřeškem. Místem se v mnoha případech hodně šetřilo. Ovšem nejzajímavější je téměř minimální hranice mezi návštěvníkem a zvířetem. I nebezpečný hroch byl umístěn tak, že se ho děti mohly téměř dotknout. Nehledě na to, že mnoho ze zvířat lidi i krmily.
Asi nejhůř na tom byl tygr bílý, který obýval celu 2x3m. Chudák, chodil tam nervózně pořád dokola. Specialitou byl varan komodský, který žije endemitně pouze na ostrově Komodo. Ostrov je vzádlen několik dní na lodi od Lomboku, tedy dost daleko na to aby je člověk viděl. Varani jenom spali a byli téměř kamenní. Od čechů z Bali víme, že je vcelku zázrak, když se hýbou ve volné přírodě. Jsou to takové obří ještěrky, příklad gigantismu, jak jsem se dočetla.
BIRD MARKET
Tradiční ptačí trh se koná každý den. Sice jsme nepobrali, kdo si to množství holubů, kavek, špačků, sov a jiných druhů kupuje, ale návštěva stojí za to. Prodávají se i leugáni, ještěrky, štěnata, králíci, kuřátka, hnojivo, žrádlo a klece a kdoví co ještě.
SOLO
Menší město než Jogja vzdálené asi hodinu vlakem byl náš celodenní cíl. Trochu nás zklamalo, protože kromě paláce s podivnou výstavkou předmětů z cest sultánovy rodiny a jednoho zajímavého antique marketu nemělo vůbec nic. Market jsme prolezli zleva zprava a všechno okukovali několikrát. Zkoušeli jsme smlouvat, ale s prodavači je to v Indonésii horší. Žádná dramatická hra jako v Indii, nebo dlouhý dialog, občas až suché:
A:"ó mister levněji už to nejde, bankrot bankrot"
"za tu cenu; si to nechte, nechci to"
A:"ó moc špatný obchod, poslední cena 100"
"moc drahý, moje cena 50"
A:"tak přidejte, vždyť jde jen o pár tisíc, moje cena 90"
"můžu jenom trochu přidat, nejsem bohatej američan, 60"
A:"ó mister, to né, bankrot, poslední cena, ale poslední 85"
"ne ne, za 65 si to vezmu hned dva"
A:"tak si to vemte za 85"
"moje cena platí, vaše cena je moc vysoká" a po nějaké chvíli vyčkávání odcházím, často to dopadne tak, že odejdem a obchod se nekoná
Asi když nechceš, tak nechceš.
V Solu jsme zašli i do kina na vtipný indo film pro teenagary. Bez titulků, ale tak jednoduchý děj, že to překlad ani nepotřebovalo. Mladá muslimská holčina jela studovat do Austrálie angličtinu a potkala nevysválanýho indonésana do kterýho se zamilovala. On byl prevít, takže se nemodlil, pil pivo a vůbec se choval dost povýšeně a arogantně. Naše kladná hrdinka mu dala příklad, že správný muslim nepije a chová se k lidem pěkně. Skončilo to šťastně, jak jinak. Dal jí nakonec pusu na čelo, což byl vrchol filmu. No a jestli neumřeli, žijí tam dodnes :) a pohádky byl konec.
NÁKUPY
V Jogje se výborně nakupovalo. Jedna prodejna vedle druhý s batikou a všemožnýma ptákovinama. Báječně se dají nakoupit doplňky do bytu, dřevěné mísy, batikované závěsy a tak. Co se ovšem koupit nedá jsou evropské velikosti košil. Jejich indo řada končí velikostí 3L, což je asi naše M nebo L. Takže téměř nepoužitelné. To samé je se sukněma, který měly pěkný vzory. Krátká pro místní, byla krátká až moc, nebo pro dlouhá pro místní mi končila v půli lýtek. Standartně jsem větší než průměrní chlapi, dokonce mívám i širší ramena než oni. Standartní indonésan je hubený šlachovitý chlapík kolem 160cm, 60kg i s postelí :)
Po pár dnech v Jogje, když už jsme se chtěli přesunout na veleznámou Mt. Bromo, jsme zjistili že díky silným dešťům je cesta zavřená.
Zůstali jsme ještě pár dní, vůbec nám to nevadilo jelikož jsme se spřátelili s majitely homestaye a proplkali několik večerů, požádala jsem Dewi o lekci vaření, kterou jsme uskutečnily druhý den. Dny plynuly rychle jak voda .
V ulici jsme pravidelně chodili ke stejnému warungu, kde se smáli že sníme tolik smažených banánů a placek. Číšník v oblíbené hospodě už nás zdaleka zdravil, mimochodem první indo gay a becakisti (kolorikši) už věděli že s náma nepochodí. Pravidělně jsme zmokli každé odpoledne, bouřka přišla většinou mezi 13-15 hodinou, kdy se strhla děsná průtrž. Během pár minut bylo vody po kotníky. Za dvě hodiny už ovšem nebylo poznat, že tak strašně lilo.
PARANGRITIS BEACH, DEPOK BEACHNavštívili jsme nejbližší pláže dobře dostupné z Jogjy. Překvapily nás tmavým pískem, neuvěřitelně rozbouřeným mořem a vichrem. Voda byla poměrně teplá, ale jinak pláže špinavé a protože byl svátek, tak i plné lidí. Parangritis je svatá pláž, kde se konají různé obřady. V tyto dny se zde jen bavili místní a k svatému místu měla daleko. Místo pěkné, ale zničené přelidněností a příšerným chováním místních k životnímu prostředí.
KOTA GEDEVěhlasná oblast v Jogje na koupi střírbných šperků. V této čtvrti se nachází spousta malých manufaktur a prodejen štříbrných šperků z filigránského stylu. Záškodnicky jsme se přidružili k dánské skupině důchodců na výletě a dostali se i do výrobny. Všechno je to ruční piplavá práce a hodiny s pinzetou nad kousky stříbrného drátu, jež se vkládá do větší konstrukce.
Na konci téhle čtvrti jsem se zamilovala do stánku s "pookies". V horkém stavu neuvěřitelná dobrota. Jednoduchý systém a pravděpodobně i recept čerstvého pečeného piškotu s čokoládovou rýží... mmm. Chlapík se mi smál, že jsem přišla asi 5x. Bohužel nic podobného už jsme jinde nenašli.
ZOOJogjská zoo je velmi zajímavá přístupem k interakci člověk - "divoké"zvíře. Jednak zvířata nemají moc velký výběh ani zeleně, durhak se o původním prostředí nedá ani mluvit. Všechno vynahrazují vybetonované ohrady s brouzdadlem a případně přístřeškem. Místem se v mnoha případech hodně šetřilo. Ovšem nejzajímavější je téměř minimální hranice mezi návštěvníkem a zvířetem. I nebezpečný hroch byl umístěn tak, že se ho děti mohly téměř dotknout. Nehledě na to, že mnoho ze zvířat lidi i krmily.
Asi nejhůř na tom byl tygr bílý, který obýval celu 2x3m. Chudák, chodil tam nervózně pořád dokola. Specialitou byl varan komodský, který žije endemitně pouze na ostrově Komodo. Ostrov je vzádlen několik dní na lodi od Lomboku, tedy dost daleko na to aby je člověk viděl. Varani jenom spali a byli téměř kamenní. Od čechů z Bali víme, že je vcelku zázrak, když se hýbou ve volné přírodě. Jsou to takové obří ještěrky, příklad gigantismu, jak jsem se dočetla.
BIRD MARKET
Tradiční ptačí trh se koná každý den. Sice jsme nepobrali, kdo si to množství holubů, kavek, špačků, sov a jiných druhů kupuje, ale návštěva stojí za to. Prodávají se i leugáni, ještěrky, štěnata, králíci, kuřátka, hnojivo, žrádlo a klece a kdoví co ještě.
SOLO
Menší město než Jogja vzdálené asi hodinu vlakem byl náš celodenní cíl. Trochu nás zklamalo, protože kromě paláce s podivnou výstavkou předmětů z cest sultánovy rodiny a jednoho zajímavého antique marketu nemělo vůbec nic. Market jsme prolezli zleva zprava a všechno okukovali několikrát. Zkoušeli jsme smlouvat, ale s prodavači je to v Indonésii horší. Žádná dramatická hra jako v Indii, nebo dlouhý dialog, občas až suché:
A:"ó mister levněji už to nejde, bankrot bankrot"
"za tu cenu; si to nechte, nechci to"
A:"ó moc špatný obchod, poslední cena 100"
"moc drahý, moje cena 50"
A:"tak přidejte, vždyť jde jen o pár tisíc, moje cena 90"
"můžu jenom trochu přidat, nejsem bohatej američan, 60"
A:"ó mister, to né, bankrot, poslední cena, ale poslední 85"
"ne ne, za 65 si to vezmu hned dva"
A:"tak si to vemte za 85"
"moje cena platí, vaše cena je moc vysoká" a po nějaké chvíli vyčkávání odcházím, často to dopadne tak, že odejdem a obchod se nekoná
Asi když nechceš, tak nechceš.
V Solu jsme zašli i do kina na vtipný indo film pro teenagary. Bez titulků, ale tak jednoduchý děj, že to překlad ani nepotřebovalo. Mladá muslimská holčina jela studovat do Austrálie angličtinu a potkala nevysválanýho indonésana do kterýho se zamilovala. On byl prevít, takže se nemodlil, pil pivo a vůbec se choval dost povýšeně a arogantně. Naše kladná hrdinka mu dala příklad, že správný muslim nepije a chová se k lidem pěkně. Skončilo to šťastně, jak jinak. Dal jí nakonec pusu na čelo, což byl vrchol filmu. No a jestli neumřeli, žijí tam dodnes :) a pohádky byl konec.
NÁKUPY
V Jogje se výborně nakupovalo. Jedna prodejna vedle druhý s batikou a všemožnýma ptákovinama. Báječně se dají nakoupit doplňky do bytu, dřevěné mísy, batikované závěsy a tak. Co se ovšem koupit nedá jsou evropské velikosti košil. Jejich indo řada končí velikostí 3L, což je asi naše M nebo L. Takže téměř nepoužitelné. To samé je se sukněma, který měly pěkný vzory. Krátká pro místní, byla krátká až moc, nebo pro dlouhá pro místní mi končila v půli lýtek. Standartně jsem větší než průměrní chlapi, dokonce mívám i širší ramena než oni. Standartní indonésan je hubený šlachovitý chlapík kolem 160cm, 60kg i s postelí :)
31.12.10 BOROBURUR, MT. MERAPI a Silvestr
BOROBUDURKousek od Yogyi se nachází největší budhistický komplex v Indonésii, největší 3D mandala na světě známá jako Borobudur. Vyrazili jsme tam na mopedu už v 5 ráno, abychom stihli východ slunce. Bohužel byly mraky a poslední 3 patra (nejznámější) jsou rekonstruovány a očišťovány po výbuchu sopky Merapi z října 2010.
Nás velikost trochu zklamala, protože jsme čekali něco enormního. Prostě jsem si to vysnila ve velkém měřítku. Když se na to dívám s odstupem času, chrám má opravdu úctyhodné rozměry. Základna 118m na 118m, asi 2mil použitých kamenů, 504 soch budhů. Borobudur přežil ničivé zemětřesení z roku 2006, bombové útoky, mnoho erupcí nedaleké sopky Merapi a války. Počátek stavby byl kolem roku 750, až ale kolem 1815 poničené svaté místo začali čistit dánové (tehdejší kolonisté). Poslední masivní rekonstrukci provedlo UNESCO v roce 1983, aby se chrám sám do sebe nepropadl. Každý kámen odebrali, označili, očistili, udělali nové základy a vrátili na původní místo.
Chrámem se má procházet od východu po směru hodinových ručiček až po další světovou stranu a pak a vždy o úroveň výš, tzv. průchozí mandala. Horní část se 72 sedícími budhy pod poklopy zvonů symbolizuje nirvánu a nekonečno. Ve všech úrovních jsou reliéfy plné příběhů ze života Budhy nebo příklady pro věřící. Průvodce nám jich pár popsal, a rozhodně nejsou mimo mísu i po třinácti staletích. Rozdělení rolí v rodině, zdravý přístup k výchově dětí, měnící se úlohy člověka v průběhu života, rovnováha mezi dáváním a braním a dalším.
Velmi poutavé... průvodce doporučujem.
MOUNT MERAPI27km od Jogji, přesně od Sultánského paláce. Naposledy chrlila někdy o Vánocích, ničivé erupce proběhly 26 října 2010. Když jsme se k ní blížili, čekali jsme skázu naprosto všude, vybydlené vesnice a další obrázky z katastrofických filmů.
Nic takového jsme nenašli, a to jsme projeli okolí od jihu až po západ. Až poté jsme se dozvěděli, že skáza byla na východní straně.
Všichni v západnní části už pracují na obnovení koryta řeky, obdělávají svá políčka, vrstvu prachu sundali a jedou dál. Evidentní problém je s pitnou vodou, veškerá je kontaminovaná. Ve vesnicích se tak nacházejí velké oranžové barely s vodou na každém kroku. Bohužel jsem nikde nenašla informace jak jim pomoct, kromě toho že jim dá člověk peníze. Místní neumějí anglicky, takže jsme se nedozvěděli jak by se mohl člověk zapojit.
Pan domácí nám vysvětlil, že tolik lidí zemřelo (300), protože svatý muž té dané oblasti se vyjádříl že není třeba se obávat a evakuaci nepodpořil. Sám zůstal doma, tak jako i spousta dalších, kteří ho následovali.
Na úpatí hory je vidět jasně oblast kam až došel požár, avšak i ta spálená část už žačíná pomalu zelenat. Také všechny palmy jsou polámané od horkého sopečného prachu. Na políčkách už znova pracují místní, protože vrstva prachu je skvělé hnojivo. Prý se i prodává a velmi to draze do jiných koutů Jávy. Mě překvapilo, že je to šedý jemný prášek ve vrstvě asi 3-5cm.
Merapi prý chrlí každé dva tři roky, tentokrát nechrilila už několik let a proto byl výbuch tak silný.
SILVESTROdpoledne jsme se nachomítli kousek pod Merapi do jedné vesnice, kde probíhala muslimská oslava nového roku. Přijali nás s řehotem, hlavně na mě se dívali zvláštně. Pod velkými stany probíhala jakási estráda místní kapely a žen lidových baviček. Osazenstvo se chechtalo, když vyprávěly pravděpodobně něco vtipného ze života. Občas to dámy proložily "Aláh akbar" zpěvy. Místní nás uvítali, pohostili, ale nenašel se nikdo, kdo by uměl aspoň špetku anglicky. Po dvou hodinách ukrutného lijáku jsme se vydali směr Jogja. Zpátky do kultury, které aspoň trochu rozumíme.
Silvestrovský večer proběhl tak, že všichni vyšli do ulic Yogyi a koukali na odvážlivce, kteří koupili pár rachejtlí. Všichni si vše si zaznamenali do svých mobilů. Ani se veřejně neodpočítávalo, jen celá Malioboro byla plná místních. Oslavy bez šampaňského a kapky alkoholu. Pro nás zvláštní zážitek. Po půlnoci se dala masa lidí do pohybu.
02 ledna 2011
30.12.10 YOGYAKARTA - JÁVA
Místními přezdívaná "Yogya" neboli Džodža. Vlak byl příjemý a za rozumnou cenu. Nádraží je v jakémsi pomyslném středu cestovatelské oblasti, takže se člověk nemusí trmácet ještě xkilometrů. Příjemná změna.
Chvíli jsme hledali ubytko, v čemž nám začal ihned pomáhat místní člověk, což většinou bývá začátek konce. Nejen že si cenu nasadí ještě výš, ale je ještě složitější ho odmíntout. Pár míst jsme s ním obešli, ale nic co by odpovídalo rozumnému poměru cena/výkon jsme díky němu nenašli. Naštěstí se nechal odbýt tím, že dál už půjdem sami. Až jsme náhodou narazili na homestay, kde měli za neuvěřitelných 100 000Rp (sekce levné) krásný pokoj. Dům plný soch, obrazů, starých fotek rodiny s malým zeleným patiem a milou paní domácí. Konečně rozdíl oproti drahým a ošklivým ubytováním z posledních dnů.
Malioboro street jež vede k sultánskému paláci a představuje nákupní galerii všeh suvenýrů je lemovaná po vzoru francouzkých bulvárů stromy., obřími fíkusy 100x většími než mám doma v květináči.
Tuhle parádu máme kousek od našeho přijemného bydlení. Je to živelná řeka plná povozů, becaků, motorek, lidí, prodávajícíh a hlavně batikovaných věcí. Stačí do ní vstoupit a už se vezete, někdy i jinam než chcete, protože proud lidí nepřetlačíte.
Yogya je kolébkou batikového umění, a kořeny sahají hluboko do historie celé Jávy. Nosili ji králové, sultáni a jiní potentáti. Podle vzoru se dá poznat odkuď byla, jak byla významná osoba jež ji nosila atd. Teď je město plné antigue obchodů, art galerií a jiných zakamuflovaných prodejen batiky. Všíchni do jednoho tvrdí, že pouze jejich je ta pravá. Systém přemlouvání spočívá v tom, že se nějaký místní člověk nachomítne kolem a jen tak mimochodem spustí část přednášky o tom kterém místě, kde právě jste. Zní to sofistikovaně, nenuceně a většinou povídají zajímavé věci, pak z nich většinou vyleze, že jsou buď učitelé nebo indonéští turisti a poradí kde sehnat nejlepší batiku, kam musíte jít, ještě dnes a nejlépe hned teď :). Poslechli jsme si jich pár, abysme poznali jejich histotorky a světe div se, všechny jsou stejné.
Město má zvláštní spleť dlouhých sobě podobných ulic. Chybí tu jakékoli náměstí, nebo jakási cetrální část. Na motorce se zde ztrácíme a zase nacházíme a občas ani nevím jak jsme se dostali domů. V tomle je pro mě město nepřehledné, jediný záchytný bod je sultánský palác a třída Malioboro. Takže jezdíme a jezdíme než se najdem. Metoda pokus omyl, ale aspoň funguje.
Chvíli jsme hledali ubytko, v čemž nám začal ihned pomáhat místní člověk, což většinou bývá začátek konce. Nejen že si cenu nasadí ještě výš, ale je ještě složitější ho odmíntout. Pár míst jsme s ním obešli, ale nic co by odpovídalo rozumnému poměru cena/výkon jsme díky němu nenašli. Naštěstí se nechal odbýt tím, že dál už půjdem sami. Až jsme náhodou narazili na homestay, kde měli za neuvěřitelných 100 000Rp (sekce levné) krásný pokoj. Dům plný soch, obrazů, starých fotek rodiny s malým zeleným patiem a milou paní domácí. Konečně rozdíl oproti drahým a ošklivým ubytováním z posledních dnů.
Malioboro street jež vede k sultánskému paláci a představuje nákupní galerii všeh suvenýrů je lemovaná po vzoru francouzkých bulvárů stromy., obřími fíkusy 100x většími než mám doma v květináči.
Tuhle parádu máme kousek od našeho přijemného bydlení. Je to živelná řeka plná povozů, becaků, motorek, lidí, prodávajícíh a hlavně batikovaných věcí. Stačí do ní vstoupit a už se vezete, někdy i jinam než chcete, protože proud lidí nepřetlačíte.
Yogya je kolébkou batikového umění, a kořeny sahají hluboko do historie celé Jávy. Nosili ji králové, sultáni a jiní potentáti. Podle vzoru se dá poznat odkuď byla, jak byla významná osoba jež ji nosila atd. Teď je město plné antigue obchodů, art galerií a jiných zakamuflovaných prodejen batiky. Všíchni do jednoho tvrdí, že pouze jejich je ta pravá. Systém přemlouvání spočívá v tom, že se nějaký místní člověk nachomítne kolem a jen tak mimochodem spustí část přednášky o tom kterém místě, kde právě jste. Zní to sofistikovaně, nenuceně a většinou povídají zajímavé věci, pak z nich většinou vyleze, že jsou buď učitelé nebo indonéští turisti a poradí kde sehnat nejlepší batiku, kam musíte jít, ještě dnes a nejlépe hned teď :). Poslechli jsme si jich pár, abysme poznali jejich histotorky a světe div se, všechny jsou stejné. Město má zvláštní spleť dlouhých sobě podobných ulic. Chybí tu jakékoli náměstí, nebo jakási cetrální část. Na motorce se zde ztrácíme a zase nacházíme a občas ani nevím jak jsme se dostali domů. V tomle je pro mě město nepřehledné, jediný záchytný bod je sultánský palác a třída Malioboro. Takže jezdíme a jezdíme než se najdem. Metoda pokus omyl, ale aspoň funguje.
29.12.10 SURABAYA - JÁVA
Další z řady dní ve škatulce "přesuny". Únavná část, která k tomu patří a člověk dorazí i na místa, která by radši ani navštívit nechtěl. Jedním z nich je Surabaya, ve východní Jávě, obří, hlučné, velkoměsto s 3.největším letištěm v Indonésii. Letadlo mělo v Mataramu zpoždění a nastupovalo se do něj pěšmo přes letištní dráhu :), pěkně postaru. V přihrádce s bezpečnostními pokyny byl i leták s modlidbami za dobrý let pro muslimy, hinduisty, budhisty, taoisty, katolíky a židy. Supermoderní letiště v Surabayi nás vyplivlo mezi hordu žíznivých taxikářů, kde jsme byli rádi za metodu předplaceného kuponu na místo určení. Jeli bychom busem za třetinu ceny, ale autobusák byl vzdálen od vlakového nádraží (náš cíl) ještě pěkně daleko. Další z mnoha nedomyšleností, kdy jsou největší nádraží v totálně jiných částech města. Pan taxikář měl asi rád Mrazíka. Seděl v bundě, ne-li skoro v čepici v 15C. Kdyby to šlo, ještě by to stáhnul. Asi měl dojem, že to je to, co všichni chtějí. Obecně, když je zde něco "luxury" tak je tam tak 17C max. Noc v dalším ubytování, za které bych nejradši nedala ani korunu, a to jsme ještě vzali nadstandard. Zašlá sláva jednoho z hotýlků, kdo ví z jaké doby. Byl ovšem nejblíž vlakovému nádraží a v 8 večer si vybírat nemůžete. Další den v 7 ráno nám jede vlak do Yogyakarty.
28.12. MATARAM - LOMBOK
Nezáživný přesun z Gili do hlavního města Lomboku. Zaprášené, hlučné, nezajímavé místo, které je přestupní stanicí pro další cesty. Hledali jsme public bus, abychom ušetřili peníze za přesun na Jávu a nakonec jsme skončili u koupi letenky. Autobus by jel 25hodin (šílenost) a stejně by nás nevyhodil tam, kde bychom potřebovali. Letenka byla za 50US, přičemž kodrcavý bus stál polovinu.
Podařilo se nám i pronajmout motorku, v tomto městě téměř nadlidský výkon a vyrazili jsme za město směr Kuta (zatím nezničené letovisko). Orientace podle mapy byla dost špatná, protože neodpovídala, ani silniční značení nepomohlo, takže jsme skončili na úpatí sopky Mt. Rinjani v jakési vesnici. Dali jsme si kafe v místním warungu, kam se sešla pomalu celá ves. Jeden člověk naštěstí uměl anglicky, takže jsme si rozumněli, pochválili jsme jim kafe (nám moc chutná), zkusili se domluvit posunky a vrátili se do hlučného a nehezkého ubytování.
Positivum dne bylo kafe s místními v bohem zapomenuté části a výborné jídlo v restaurantu na mořské potvory. Snad nejlepší krevety, na česneku co jsem kdy jedla s dušenou zeleninou podobnou špenátu.
Podařilo se nám i pronajmout motorku, v tomto městě téměř nadlidský výkon a vyrazili jsme za město směr Kuta (zatím nezničené letovisko). Orientace podle mapy byla dost špatná, protože neodpovídala, ani silniční značení nepomohlo, takže jsme skončili na úpatí sopky Mt. Rinjani v jakési vesnici. Dali jsme si kafe v místním warungu, kam se sešla pomalu celá ves. Jeden člověk naštěstí uměl anglicky, takže jsme si rozumněli, pochválili jsme jim kafe (nám moc chutná), zkusili se domluvit posunky a vrátili se do hlučného a nehezkého ubytování.Positivum dne bylo kafe s místními v bohem zapomenuté části a výborné jídlo v restaurantu na mořské potvory. Snad nejlepší krevety, na česneku co jsem kdy jedla s dušenou zeleninou podobnou špenátu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)