30.12.10 YOGYAKARTA - JÁVA

Místními přezdívaná "Yogya" neboli Džodža. Vlak byl příjemý a za rozumnou cenu. Nádraží je v jakémsi pomyslném středu cestovatelské oblasti, takže se člověk nemusí trmácet ještě xkilometrů. Příjemná změna.
Chvíli jsme hledali ubytko, v čemž nám začal ihned pomáhat místní člověk, což většinou bývá začátek konce. Nejen že si cenu nasadí ještě výš, ale je ještě složitější ho odmíntout. Pár míst jsme s ním obešli, ale nic co by odpovídalo rozumnému poměru cena/výkon jsme díky němu nenašli. Naštěstí se nechal odbýt tím, že dál už půjdem sami. Až jsme náhodou narazili na homestay, kde měli za neuvěřitelných 100 000Rp (sekce levné) krásný pokoj. Dům plný soch, obrazů, starých fotek rodiny s malým zeleným patiem a milou paní domácí. Konečně rozdíl oproti drahým a ošklivým ubytováním z posledních dnů.

Malioboro street jež vede k sultánskému paláci a představuje nákupní galerii všeh suvenýrů je lemovaná po vzoru francouzkých bulvárů stromy., obřími fíkusy 100x většími než mám doma v květináči.
Tuhle parádu máme kousek od našeho přijemného bydlení. Je to živelná řeka plná povozů, becaků, motorek, lidí, prodávajícíh a hlavně batikovaných věcí. Stačí do ní vstoupit a už se vezete, někdy i jinam než chcete, protože proud lidí nepřetlačíte.

Yogya je kolébkou batikového umění, a kořeny sahají hluboko do historie celé Jávy. Nosili ji králové, sultáni a jiní potentáti. Podle vzoru se dá poznat odkuď byla, jak byla významná osoba jež ji nosila atd. Teď je město plné antigue obchodů, art galerií a jiných zakamuflovaných prodejen batiky. Všíchni do jednoho tvrdí, že pouze jejich je ta pravá. Systém přemlouvání spočívá v tom, že se nějaký místní člověk nachomítne kolem a jen tak mimochodem spustí část přednášky o tom kterém místě, kde právě jste. Zní to sofistikovaně, nenuceně a většinou povídají zajímavé věci, pak z nich většinou vyleze, že jsou buď učitelé nebo indonéští turisti a poradí kde sehnat nejlepší batiku, kam musíte jít, ještě dnes a nejlépe hned teď :). Poslechli jsme si jich pár, abysme poznali jejich histotorky a světe div se, všechny jsou stejné.

Město má zvláštní spleť dlouhých sobě podobných ulic. Chybí tu jakékoli náměstí, nebo jakási cetrální část. Na motorce se zde ztrácíme a zase nacházíme a občas ani nevím jak jsme se dostali domů. V tomle je pro mě město nepřehledné, jediný záchytný bod je sultánský palác a třída Malioboro. Takže jezdíme a jezdíme než se najdem. Metoda pokus omyl, ale aspoň funguje.