Našli jsme i autobus hned za halou a jeli ranním Dillím vstříc novým zážitkům. Ono jenom jet i tím autobusem byl velký zážitek. Předjíždející tuc-tucy, autobusy v protisměru, krávy a cyklisti podivně se pohybující u krajnice.
Takhle jsme dojeli k vlakovému nádraží, kde mě vyděsila čtvrť, ve které jsme se chtěli ubytovat. Změnili jsme plán a začali hledat kam a jak se co nejdříve z tohohle šrumce vypařit. První zkušenost s indickou železnicí nás také překvapila. Vyplňování dotazníku, skoro jako na vysokou byl oříšek. Až potom jste si mohli lístek koupit, ale běda, když jste měli špatně vyplněný čas odjezdu. To se pán za přepážkou podíval kamsi do dáli a nechal Vás ten zatracenej papír vyplnit znovu.
V Indii totiž zásadně paní za přepážkami nejsou. Jen samí chlapi kterým tahle práce moc nejde.
Každopádně, když už se všechno podařilo, mohli jste zaplatit a jet.
My vybrali Chandigahr, město Le Corbusierovo. Dříve bohaté, s pravoúhlým systém ulic, kde se člověk ztratí coby dub.
Než jel vlak, vydali jsme se do města na obhlídku. Jelikož byla neděle a všude bylo zavřeno, uvítala jsem snad poprvé v životě západní velké žluté M. Mekáč, kde byl záchod - ano západní, umyvadlo s mýdlem a jídlo, které jsem se nemusela bát sníst. I když jsme desifikovali, ten kulturní šok mě prostě dostal.
Po načerpání sil jsme vyrazili do ulic. Za pár dolarů jsme se nechali rikšákem vozit po památkách Dillí. Město je obrovské, s velkými vzdálenostmi, proto se rikšák hodil. První zážitky s místní dopravou, která je opravdu divoká. S aklimatizací se zlepšovala i moje nálada.
Další kulturní střet přišel, když jsme spěchali na vlak na sever. Přeplněné nadchody, kde jsem se s batohem nemohla vůbec prodrat, neboť zrovna asi příjeli tři vlaky současně... neuveřitelná masa valící se dolů ze schodů.
A tak přišlo první poznání a to, že v Indii jste kapka v moři. Na ulici lidi umírají, žijí, skoro i rodí, jí, vaří, umývají nádobí, obchodují a provádějí moře dalších věcí.
Takže, když by Vás v Indii ušlapali, asi by to řešili jen proto, že jste Evropani.
A tenhle pocit kapky v moři jsem mívala často. Ta miliarda lidí je vidět.
Vlak jsme chytli, našli se v seznamu, sedadla odpovídala a mohli jsme jet. Za pár hodin nás vlak vyplivl asi 200km severně od Dillí. Výrazně se ochladilo i smogu ubylo. Naháněči dál naháněli, tak jako na každém dalším nádraží.
Lonely nezklamal, ubytovali jsme se v poměrně šlušném hotýlku a šli na první indické, zcela místní, jídlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat