Zvolili jsme nejlevnější přesun na Lombok a to trajekt z Padang Bai do Lembaru na Lomboku. Cesta měla trvat 4 hodiny a vyjet se mělo v 1. Pro nás z nepochopitelných důvodů jsme čekali v přístavu další hodinu, než jsme se vydali na cestu. Konečně jsme potkali dva cestovatele, kteří se zapletli do hovoru. Kluk z Finska a američan. Na lodi bylo bílých už poskrovnu a tak byly ataky místních prodavaček opravdu kruté. Ovšem jsme již na tuto situaci vybavení termínem "už to máme" jež zní foneticky "sůda půňa". Což zafungovalo. Hurá, konečně něco. Tahle informace nás stála v Ububu 50 000Rp, kde jsme koupili útlou knížečku od nějakého kanaďana, který tu žije už 10let. Pár fint a vysvětlení některých, pro nás nepochopitelných úkazů a souvislostí.
Loď dorazila do ošklivého přístavu, kde kromě mola a pár taxikářů a pár WARUNGŮ nic nebylo. Drzý taxikář se dodahoval o ceně asi dvacet minut. Noví spolucestovalé ale byli docela drsní a nenechali se ukecat. Nakonec jsme jeli za slušných 120 000Rp pro 4 asi 50km (slušná cena za soukromé taxi) - 9000Rp je 1USD. Sám taxikář byl kapitola sama o sobě. Chlapík s 6 cm nehty na palcích, který tvrdil, že před lety měl takhle dlouhý nehty na všech prstech, protože pro štěstí a protože se mu nechtělo manuálně pracovat. Jednou k němu přišel ňákej bohatej američan a ty nehty ho zaujaly natolik, že je chtěl. Tak se nakonec dohodli na ceně 100USD za jeden nehet. Prodal mu je všechny a doteď si pamatuje den, kdy se to stalo.
Řekněte mi, co na tom může být pravda? A která část? A takhle vás tu lakujou všichni... nebo nelakujou?
Každopádně nám přišel divnej. A taky styl jakým skončil náš obchod, byl ještě divnější. Předjelo nás auto, navoněnej shuttle bus s turisty, o kterém jsme věděli, že mají 4 místa, protože někdo trajektem nepřijel a i přesto nás nechtěli vzít. Posuňky se po cestě kámoši dohodli, že shuttle bus má volno a tak jako tak, takže nás všechny sesadí dokupy. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Vymyšleno pěkně, jenže my se nechtěli mačkat už v zaplněnym minibusu. Tak dlouhoprstej taxikář vylezl a začal ječet, že máme vypuštěný kola a že to bude muset opravit, takže ať si laskavě přesednem. Nechtěli jsme, protože jsme se dohodli, že nás doveze on, ne nikdo jinej. Leda za discount a to za 100 000Rp. Taxikář se tak rozlítitl, že ať se teda nikam nepřesouváme, ale že bude 3 hodiny opravovat auto.
S autem nic nebylo, kluci se na to dívali, ale evidentně jsme narazili jak na nejnižší turistickou cenu, tak na cholerika.
Báječné to bylo. Druhý autobusek plný dalších finů a američanů (jaká náhoda) nechápala situaci, proč tam jejich řidič, náš řidič a kluci ječí a poskakují kolem auta.
Po chvíli bylo jasno, že nás zse slevou prostě neodveze, tak jsme to už nechali. Cesta pak už probíhala úplně normálně.
Sengigi odkuď jsme chtěli chytnout loď na vyhlášené Gili Islands nás vůbec nezaujalo. Kluci jeli fakt hodně lowcostově, takže restaurace je nezajímali, rovnou šli k prodejničkám na ulici. Cena byla skvělá, ale chuť žádná a hygiena otřesná. Kluci si to pochvalovali, my moc ne, ale aspoň jsme to zkusili - bez následků. Večer jsme proplkali, odkuď a kam jedou, co doporučují, co viděli atd. Američan je na 4 měsíční cestě, protože práce u něj doma není k sehnání - 12-14% nezaměstnanost, prší a je zima, to všechno ho motivovalo projet Asii a vydělat peníze v Austrálii, kde právě začne léto. Vlastně proč ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat