Den začal čekáním na výletní autobus organizovaný hotelem Riad, ve kterém spíme. Bus nepřijel, za to přijela stará amerika z roku 52, Pontiac line 7. Bílý krásný koráb jako na Kubě. Źán se o něj pěkně staral. Řidiče jsme trochu přejmenovali, protože se choval jako rodilý Žán. Otvíral dveře a když jsme se vzdálili, začal auto leštit. Nakonec jsme jeli 4, poté co povídal Abdulah - majitel hotelu, že nás bude hodně. Trochu nás překvapilo, že se Žán ani nezeptal kam to jedem, prostě nás jen nasměroval ke korábu. Ptali jsme se Dona (Australan, moc peknej říká Andy, mezi 20-30) kam že má namířeno on. Z něj vypadlo, že chce do Damašku, což nás trochu znejistělo. Už jsme ale někam uháněli, tak jsme čekali co se z toho vyklube. Stejně jsme už byli za městem, tak by se toho moc dělat nedalo.
Krajina se začala měnit, ze suchý placky na kopečkovatou placku. Žán zastavil u Busla castle, což jsme se dozvěděli až od military chlapců uvnitř. Don povídal něco v tom stylu, že je jedno kde jsme, ať po tom moc nepátráme.
Po cestě byla ještě jedna zastávka v křesťanském klášteře St.Goerge. Zajímavé bylo spojení tradičního biblického výjevu Svatého Jiří jak zabíjí draka s arabským klikihákem.
Nakonec nás Žán vyplivl u Crac de Chevaliers, křižáckého hradu na kopci. Martin usmlouval průvodce na 300pounds za výklad po celém hradu. Na 2 dolary za jednoho to jde. Barvitě nám líčil jak se měnilo osazenstvo z ománského z roku 1030 na křižácký (13stol.) Andy nastudovala :). Pak se dějiny nějak zrychlily a začalo se to pořádně střídat. Asi kromě Čechů se tady vystřídali všichni. Každopádně, průvodce nám neustále vysvětloval, jak těch 4000 vojáků, co tu žili si připravovali vařící olej a pouštěli ho speciálními o tvory v oknech proti nepřátelům.Drsné praktiky. Potom jsme prošli královské komnaty, obří kuchyň, obří záchody a noclehárny. Výtečná podívaná.
Cestou zpět jsme usnuli všichni krom Dona, kterého Žán nechal v Homsu na autobusáku. Na dálnici zpět do Hama jsme viděli i první ťukanec dvou automobilistů - docela překvapivé vzhledem ke zdejšímu dodržování dopravních předpisů a zmatenou jízdu, že je to teprve první srážka, kterou jsme postřehli. Rychlost vyřešení tohoto problému byla však neuvěřitelná - veškerá doprava byla ihned odkloněna do polních cest, kterými jsme elegantně nehodu objeli.
Staré město v Hamě vypadá téměř jako Zadar, malé uličky a občas umělecká dílna. Krom klikiháků by člověk ani neřekl, že už je na Blízkém východě.
Ze všech kluků a chlapů se stávají malé děti, když se vytáhne foťák. Holky se chovají rezervovaně. Kluci lezou přímo do objektivu a jsou úplně štastní, když se můžou ukázat a předvést. Jeden takovej si vylezl až nahoru na dřevěné kolo od zavlažování. Pak samozřejmě chtěl svůj výkon vidět. Tím přilákal další kupu lidí, co se chtěli podívat jak fotka vyšla.
Na Andy zkoušel zase jinej klučina, asi nápadník :), svojí nebojácnost tím, že vytahoval z pytlíku červenou rybičku a strkal ji před ní. Andy utíkala, a já taky. Chtěl se sice fotit, ale nebyl vůbec příjemnej. Radši jsme sbalili stativ a šli hledat něco k snědku.
Na večeři jsme koupili jejich sýr - děsně slanej, olivy - taky děsně slaný, mátu - dávaj jí do všeho a petržel - taky jí všude cpou. Jídla pak chutnají skvěle s těmahle bylinkama. Závěr tvořilo děsně sladký pečivo s medem a pistáciovejma oříškama.
Lahoda. Na terase nahoře jsem vegetili asi 2 hoďky. Pak začala být zima a muezin zase řval. Šli jsme radši spát
Žádné komentáře:
Okomentovat