13.10. úterý (by Martin)

Příjemnou snídani na balkóně, při které se příliš netrápíme tím, že třetina granátového jablka končí na podlaze, poněkud narušuje náš včerejší host - dobrodruh a rentiér Bill s čerstvě nafocenými fotkami z jatek, které nám jako velký objev horlivě přináší ukázat z ulice, přímo až na balkón. Jeho vegetariánské rozrušení příliš nesdílíme, dozabalujeme a pěšmo pod vedením Andy, která jako jediná nastudovala cestu, vyrážíme směr autobusové nádraží. Jdeme a jdeme, ulice je dlouhá, velká mešita, která měla být na jejím konci a hlavním orientačním bodem v nedohlednu. Menší mešity po pravé straně o ulici dál na jistotě příliš nepřidávají. Důvěra v Andy se vyplácí, autobusák úspěšně nalezen.

Přesun do Palmýry luxusním autobusem probíhá hladce, Martin skoro celé dvě a půl hodiny spí, holky píší a prohlížejí si fotky. Autobus zastavuje několik kilometrů od centra, na zastávce s hlučnou syrskou hudbou a jediným, jak se později ukázalo, anglicky téměř nemluvícím taxikářem. Jeho druhá anglická skoro věta, hned po povinném "Wellcome !" , vyslovena se stejnou samozřejmostí "onehundret fifty" se následně ukazuje, větou poslední, kterou dokáže nejen vyslovit, ale jejíž obsah taktéž chápe. Kolotoč při smlouvání ceny se tentokrát poměrně rychle zastavuje na 100 lirách. Stále se usmívající taxikář kopíruje svým neoznačeným bílým vozem hadí stopu, pravá - rovně - levá - rovně, snad proto, aby se nakonec neukázalo, že cesta do cíle nebyla ani zdaleka tak dlouhá, jak se nám snažil původně pracně vylíčit. Netrvá to však příliš dlouho a nám dochází, že je tu problém zásadnější. Zatímco centrum města začínáme mít za zády, velkolepé památky se k nám nechtěně přibližují. "Ten debil nás veze jinam !" Po našem zjištění taxikářův úsměv poněkud mizí, zastavuje na kraji ulice, k jeho i k naší radosti oslovuje jazykově lépe vybaveného kolegu. Zdá se, že mu konečně došlo, co po něm chceme. Omlouvá se a zdůrazňuje, že anglicky neumí. U holek nenachází jeho omluvo-výmluva přílišného pochopení a mají ho i nadále za pitomce, k jeho dobru nutno uvést, že fotka památek, která ho pravděpodobně zmátla, se nacházela na předložené hotelové vizitce. Po dalším krátkém bloudění a doptávání, nás přiváží přímo před hotel. Ukazuje se, že doporučený hotel je již nějaký ten pátek zavřený, příliš nám to však nevadí. K jeho překvapení a k naší spokojenosti, vystupujeme.
Po krátké poradě zaplouváme do nejbližšího dalšího hotelu, Evce se ale příliš nelíbí, ačkoli nedokáže pojmenovat proč. Nejasnému důvodu dáváme prostor, zvedáme bágly a jdeme dál. Výhružce na rozloučenou, že v případě našeho návratu budem platit víc, nevěnujeme příliš pozornost. Moc dobře víme, že hotelů je tu víc. Vyplácí se, za peníz jen o trochu vyšší, se ubytováváme v moc pěkném hotelu Citadela s úžasným výhledem na hlavní památky, čistou koupelničkou a evropským záchodem. Spokojeně usínáme.
Večer obcházíme bazárky s všelijakou místní turistickou veteší jeden za druhým, Andy úspěšně kupuje za pěkně usmlouvanou cenu šperk pro mámu. Dáváme si předražené pivko v restauraci se zcela ojedinělým wifi připojením a především : domlouváme si na zítra výlet do pouště na velbloudech s přenocováním a večeří v beduínském stylu za 50 euro na osobu. Přes vysoké pořizovací náklady se na velbloudí dobrodružství po zbytek večera moc těšíme. Sen o velbloudech se však nikomu ze skupiny nezdá .