Po snídani vyrážíme do historického centra - na nás relativně brzy, je 9:00, v jiné dny máme ještě půlnoc :). Prošli jsme si místní trh (suq), který je díky poloze města Aleppa jeden z nejstarších a největších ze zemí Orientu. Dříve sem dorazilo denně na 1 000 velbloudů se zbožím (pro srovnání - na trh v egyptské Káhiře se sešlo každý den jen 100 velbloudů). Je pátek, takže obchodníci mají zavřeno. My můžeme alespoň pohodlně projít, prohlédnout si architekturu bez pokřikování trhovců a prodírání se davem. Na trh se určitě vrátíme - alespoň já a Evka (šály a šperky tam na nás čekají :).Na konci hlavní ulice již vidíme Aleppskou Citadelu. Její základy byly položeny již v roce 333 před n.l., ale různými dostavbami a přestavbami získala svoji finální podobu až v 16. století za éry Mamluka. Po vyčerpávající prohlídce Citadeli (Abdulah jako archeolog nám popisoval každý kámen) jsme usedli na kávičku v restauraci před hradem. Abdulah si mezitím "odskočil" do mešity na páteční modlitbu. V historickém centru Aleppa jsme se šli podívat ještě do Velké mešity (Great Mosque), která je jen o 10 let mladší než věhlasná Umajovská mešita v Damašku. Já a Evka jsme u vchodu dostali slušivé pláště s kapucí, abychom nepohoršovaly odhalenými lýtky a vlasy. Martin mohl vstoupit, tak jak byl. Před nádvořím jsme si vyzuli boty a uložili do botníku. Prošli jsme nádvoří a zapluli do mešity. Muslimové si berou Korán z knihovniček a modlí se.
Staré centrum jsme opustili někdy ve tři hodiny odpoledne. Abdulah nám cestou koupil "vynikající" nápoj černé barvy z lékořice, kteří všichni tady pijí a milují. Zkřivené ksichty jsme po tom měli ještě další hodinu. To nejkrásnější z celého Aleppa nás ale ještě mělo čekat.... po asi 15 minutách chůze z historického centra, uťapkaní, hladoví a žízniví vstupujeme do úúúúúžasné CUKRÁRNY. Omdlívám při pohledu na všechny ty druhy dortů, zákusků, sušenek i místních sladkostí. Evča fňuká, že si prostě něco MUSÍ koupit. Martin s Abdulahem přemýšlí, jaké druhy a kolik kousků bychom měli koupit na rodinné grilování, na které jsme byli odpoledne pozvaní. Nakonec jsme jich vzali 60. S krabicemi s dorty dobíháme autobus, který by nás měl zavést na rodinnou farmu. Cestou ale telefonuje Abdulahova maminka, že se dědovi udělalo zle a odvezli jej do nemocnice. Pro nás to ovšem znamenalo odpovědět si na otázku:"Co s 60 zákusky, když jsme čtyři?". Vrátili jsme se do Abdulahova bytu a po krátkém odpočinku se podívali, co skrývá první krabice z cukrárny :). Abdulah potom obvolal kamarády a na večer naplánoval menší sešlost na oslavu Basharových narozenin, kde se těch dortů snad nějak zbavíme. Může být tak 19:00 a vyrážíme do víru velkoměsta. Jsme součástí partičky místní "zlaté mládeže", do které patří i Abdulah. Všichni studují na univerzitě, bydlí v luxusních čtvrtích, mají auta a hlavně dobrá jména. Zapojujeme se do jejich zábavy (pokud jste si mysleli, že půjde o kouření šíši, popíjení, návštěvu věhlasného klubu, tak je to špatně). Všichni se sejdou na ulici u svých super kár, sledují holky, hudba z autoradia na maximum, kecají, lelkují, dělají "džouky"....prostě "zevling" (myslela jsem, že jsem tomu už unikla...ale ne). Bez cíle obejdeme ještě třikrát jeden blok, než opět nasedneme do auta a jedem zpět do Abdulahova bytu i s ostatními. A párty může začít. Coca-cola a 7up teče plným proudem, všichni se ládují dorty a i se pokouší jednu chvíli tančit. My tři si lepíme hubu červenou limonádou a sledujeme zábavu místních mladých lidí v našem věku a zjišťujeme, jak se jde bavit i bez alkoholu. Nakonec se trochu probereme z šoku a vesele konverzujeme asi až do jedné do rána, kdy se "večírek" rozpustí. Musím říct, že velká výhoda je, že člověk není během večera "trapnej", všechno si pamatuje a druhý den nepříjde paní kocovina. Tak dobrou....
Žádné komentáře:
Okomentovat