Flores - jezero Peten Itza

Městečko Flores leží na ostrůvku jezera Petén Itzá a nachází se nedaleko od největších dostupných Mayských ruin v Guatemale. Ruiny jménem TIKAL jsou jen asi hodinu jízdy, proto je to dobrá výchozí stanice. Navíc je tak malebné a všude kolem se rozkládá krásné jezero, že to stojí za to se zde zdržet. Vypadá to spíš jako mořská zátoka než sladkovodní jezero.
To místo má velmi příjemnou atmosféru, kostelík na kopci, levné ubytování i jídlo. Tiché uličky s barevnými domky. Prostě paráda. Zakotvili jsme v levném hotýlku rodiny Dona Josého, kde si člověk přijde jako když vejde k nim do obýváku. Paní si to tam hýčkala, pěkně čisto a útulno. Bylo vidět že to vedla pevnou rukou majitelky.
Jedinou malou vadou na kráse bylo ukrutný vedro a vlhkost i v noci, kdy se nedalo ani spát a přes den se nedalo být na slunku. Nabrali jsme plouživý tempo.

1.5. Welcome to Guetemala - Frontera de Corozal

FRONTERA DE COROZAL A CESTA NA FLORES
Cesta z Palenque do Floresu byla pěkně náročná. Začali jsme v 7 ráno v místním autousku „colectivo“, kde jsme jako jediní platitli papírovými penězi, všichni ostatní pár drobáky. Prostě máme špatnou barvu kůže, se španělštinou nebo bez. Je to fuk.
Po několika hodinách kodrcání jsme dorazili do městečka Frontera de Corozal, což je na hranicích s Guatemalou. Hranici tvoří vlnitá řeka Usumacinta. Ta se musí překročit na loďce proti proudu řeky do městečka Bethel, je to asi 20minut jízdy. Jelikož není sezóna, a nikdo kromě nás tam nebyl, říkali si místní o nesmyslné částky. Protože jsme měli dobrý čas, tak jsme vyčkávali jestli se přeci jen někdo nenajde do loďky k nám. V hordě hrajících karbaníků místních chlapů a pár ospalců se jeden nakonec našel. Že nás sveze za relativně rozumnou sumu. Hned jak to vyslovil mu ale došlo, že se mu to nevyplatí, tak hned couval, že nás sveze jen kousek a že tam taky jezdí autobusy, což pravda být mohla ale nemusela.
Nakonec nás dovezl do tiché, klidné, spící osady odkuď jel jeden jediný autobus na Flores. Hned v loďce k nám přiskočila místní monopolní žena s výměnou peněz. Velmi nevýhodný kurz, jež jsme museli akceptovat, neb na hranicích chtěli vstupní poplatek v místní měně. Když jsme ji několikrát odmítli s představou, že v tomhle zapadákově si poradíme, tak se nám trochu vysmála, znalá poměrů. Hodně obdobně si nás podal řidič autobusu, že je jediný a že za míň než 15 USD nás nesveze. Bylo vidět že nás má na háku, šikula. Po chvíli lámání a přemlouvání trochu slevil ale ten výraz ve tváři mu zůstal. Něco jako mám vás v hrsti.

Nevjtipnější na totální polňačce vedoucí do města byl obří poutač, „VÍTEJTE V GUATEMALE“. Kdyby člověk viděl jen ten poutač, tak by si řekl že jde o dálnici někde v Německu, ale kontrast prašné kamenité děravé cesty a tohohle poutače byl neuvěřitelný. Takhle prašnou cestu jsem nikdy nezažila. Museli jsme mít otevřená okýnka aby mohl prach ven a taky dovnitř :). Dva Japonci, které po cestě nabral měli roušky na obličeji a vypadali jako zjevení. Po pěti hodinách drkotavé cesty jsme byli úplně šedo-hnědí. Nakonec ten řidič co to měl na háku prodal ještě několik předražených výletů těm dvěma dobrým Japonským duším. Dost je obral a oni to ani nevěděli.

30.4. Palenque

Po nočním přejezdu z Mexico City nás luxusní autobus vyplivl v Palenque. Město se rozkládá kolem dlouhé silnice v pár ulicích na každou stranu. Klasicky město, jež vzniklo jen pro jeden účel a tj. návštěva místního „Karlštejna“ tedy ruin z doby Mayů jménem Palenque. Taky tady lidi přesedají na jiné spoje, takže takový transitní hub pro širé okolí.
Hlavně aby tady turisty dobře obrali. Tak to na nás působilo. Většinou tyhle místa, která nemají kromě té jedné věci co nabídnout, jsou nejvíc neutěšená. Všichni otravují, nabízejí, podbízejí a lžou. Klasika. Turismus z druhé strany, ten méně příjemný.

Ze všeho nejdřív nás plácla do obličeje neuvěřitelná vlhkost. Ještě něž jsme vyndali batohy z autobusu jsme byli orosení. Člověk jen stojí a potí se. Vlastně se ani nepotí, jen se na něm kondenzuje vodní pára.

Po složité výměně peněz jsme nasedli na místní autobusek tzv. „colectivo“ a nechali se dovézt k ruinám. Jsou to jedny z těch větších.

Teď historické okénko: Palenque se rozkládalo na 15km2, ale nynější vykopané části jsou jen malým procentem nalezeného pozůstatku. Jsou mezi kopci na začátku džungle, kde se dají najít pořád opice, oceloti a spousta papušků. Počátek se datuje někde 10 př.n.l., největší věhlas mělo za vlády Pakala v době 615 – 683 n.l. a jeho syna Kan Balama II. V té době ovládal velkou část úžemí až k nynějším hranicím s Guatemalou. To se ale nelíbilo dalšímu městu v okolí, po několika letech přetahování a svržení Kan Balama pomalu ztrácelo moc až skončilo někdy v roce 900 n.l.

Ruiny jsou to pěkné, ale bez drahého průvodce jsme si ten život před staletími nedokázali moc představit. Nakonec jsme se pustili do hledání místního vodopádu, co nám prozradil bosý podivný Američan z autobusku. Už ani jako Američan nevypadal, měl jen zvláštně výbornou angličtinu a taky hodně free pohled v očích. Přestěhoval se do Mexika před 40 lety, žije někde v džungli a občas vyrobí z místních rostlin léčivé extrakty. K životu toho moc nepotřeboval jak říkal. Ani boty .
Nicméně to tak nevypadalo a už jsme hledání chtěli vzdát, ale nakonec jsme vodopády našli. Byli s náma ještě 2 asiati tou dobou žijící v Kanadě a ti tomu už nevěřili. Nakonec za jednou zatáčkou jsme je našli. Kromě pár místních tam nikdo nebyl. V tak horkém dni se zchladit pod tekoucí čistou vodou bylo osvěžující. Cachtali jsem se tam pěkných pár hodin abychom se pak vrátili do toho podivně vypadajícího města a druhý den z něj hned za úsvitu vypadli směr Guatemala.

Mexico city - reflexe

Jak bych začala. Nevím přesně. Jsme tu pár dní a čekali jsme hodně. Hodně jinou kulturu, hodně rozdílných věcí, klima a vlastně všechno.
Možná moje představivost zveličila informace, co jsem měla k dispozici. Možná jsem si to jen moc všechno přifoukla.
Za těch pár dní se nekonal "wau" moment. Něco, co by nás překvapilo, vyděsilo nebo dechberoucně zastavilo.
Možná je to taky tím, že se tu domluvíme španělsky a asi v tom bude hrát roli i spousta jiných faktorů, jakože je třeba jaro, tzn. přes den teplo večer docela kosa.
Zatím prostě pohodička. Po netu jsem zarezervovala levný hotel (i tak přišel na 38USD za pokoj), kde nejsou vši ani blechy a pokoj vypadá, tak jako na fotce. Zatím vše klape jak jsme počítali.

Jsme kousek od hlavního náměstí, kterému se říká Zócalo. Je to obří buzerplaz 250x250m s největší vlajkou, kterou jsem kdy viděla. Denně se tu konají demonstrace proti všemu a všem. Někdy i dvě naráz :). Večer tu fouká a tak sem chodí rodinky s dětma pouštět draky.
Celková architektura Centra Histórica je v podstatě koloniální styl ze Španělska. Když se odmyslí poskakující indiáni v čelenkách, tak to vypadá jako v Seville nebo v Santiago de Compostela.
Kolem náměstí jsou největší historické komplexy jako Palacio Nacional - prezidentský palác, Justiční palác a obří kostel Templo Mayor. Většina těchto paláců a kostelů je bez vstupného. Pro nasátí atmosféry ideální, ale je to tak blízko evropskému stylu, že to člověk až nečeká.

Další naprosto mylná věc, z naší zkušenosti je metro. Dle mnoha pramenů, by se tam cizák neměl moc vyskytovat. Už ho používáme třetí den a nebyl zatím vůbec problém. Cena je téměř symbolická a to 3 pesos na jízdu - cca 5 Kc. Občas je to v Praze horší, bych řekla. Nicméně v noci bych asi raději nejela. Pro jistotu.

Obecně jsme překvapeni, že je tu vcelku draho. Teda kromě jídla na ulici, to se dá sehnat od 15-40pesos (1USD = 12pesos) a výtečný. A metra za 3p. Vše ostatní už tak za hubičku není. Nejdražší je bydlení a transport. 13hodinová cesta do Palenque nočním busem vyjde skoro na 900pesos cca 75USD. Očekávali jsme to ale stejně nás to překvapilo. Dolary jen lítají.

Podle doporučení jsme navštívili pár míst, co nejsou úplně v průvodcích. Nejvíc jsme si užili Museo de la luz - Muzeum světla. Samý hejblátka a udělátka, který vysvětlují fyzikální zákonitosti tohoto vlnění. Moc jsme se tím bavili. Je to kousek od Zócala. Doporučujem. Taky jsme prolezli trh, co se každý den uskutečňuje severně od Zócala. Jsou toho plné ulice. Lidi se přeřvávají, jeden prodává kabelky KLevin Clain a druhý zaručeně pravý parfém Chalnel. Samý cetky, ale občas se vynoří boží stánek s jídlem a neskutečně dobrým fresh džusem - Agua de mango/naranja/pina dle hlavní ingredience. Je to bez přísad nasekaný a rozmixovaný ovoce v půllitrovce. Báječný.

Tohle jsou zatím aktuální útržkovité postřehy. Další dny budou asi bez netu, kvůli cestě na jih. Zítra směr Palenque.

Tož tak.

28.4. Teotihuacan

Navštívili jsme Teotihuacán - určitě znáte z fotek, dvě pyramidy z dávných dob. Jsou kousek od Mexico City a dobře dostupné, takže jsme ráno vyrazili. My, nízkonákladoví cestovatelé, jsme si nechali ujít šanci jet na tématický zájezd s hostelem kde bydlíme a zaplatit za něj 60USD. Sice jsme několikrát v metru přesedali a chvíli hledali správnou busovou společnost, která tam jezdí, ale vyšlo nás to všeho všudy 15USD.

Teotihuacán patří do kategorie "must see" - musíte vidět, když tu jste. Jsou to pozůstatky z dávných civilizací, v tomto případě teotihuacánců, jejichž sofistikované velkoměsto mělo v době největšího rozmachu 100.000 obyvatel a rozkládalo se na 20km2. Skončili kolem roku 700 n.l. Zajímavé místo pod záštitou UNESCO. Zatím se vykopalo jen malé procento veškerých nálezů, a dál se v nich pokračuje. Nicméně je zaneřáděno prodavači cetek, prý pravého obsidiánu a kdovíčeho ještě. Aneb vymačkejte z turistů maximum a vkusem prodávaných věcí lehce připomínající Karlštejn. Asi bychom se sem znovu nevrátili, ale za návštěvu to stojí.

Zítra večer pojedeme směr Palenque - další must see pyramidy. Je to 13hodin autobusem přes noc. Nevíme jak budeme následně na netu, tak prosím trpělivé čtenáře o strpení.

Jo, a našla jsem chybu v zobrazování komentářů, teď by to mělo už pracovat správně, tak pište pište, budem se na ně těšit.

27.4. Mexico city - fotostory

25.4. New York

Při přestupu v New Yorku jsme měli asi 8 hodin času. Jelikož je JFK jen hodinu od Manhattanu, podnikli jsme rychlou návštěvu.
Za těch pár hodin jsme prošli od Central Parku až po Žehličku a nazpátek. Slupli jsme jeden hnusnej drahej hot dog a dali si pořádný kafe do kelímku jako místní.
Moc se mi líbili žlutý taxíky a odpočinkový zóny na větších náměstích. Nakoukli jsme i do Macy´s - největší obchoďák v NY. To bylo jako dráždit kobru bosou nohou :).

I tady už začíná jaro, po městě maj vysázený květináče s tulipánama a narciskama a všechny nádherně kvetou.

V metru jsme potkali divnochlápka co si tam pro sebe něco povídal, ječel a pak se plácal do stehen a pak do dlaní. Trochu jsme si přišli jako v Tedu Mosbym, že pořádnej newyorčan potká pár šílenců v metru a že to prostě k tomuhle městu patří.

Po kratičké ochutnávkové exkurzi jsme usedli do smrdutého letadla směr Mexico City. Smrduté bylo díky pánskému osazenstvu, jež netuší že kolínská se na tělo neleje v hektolitrech. V jednu ráno po 20 hodinách cesty je to nejlepší hlavobolič. Radši jsme to zaspali, hlavně že v pořádku letíme.

25.4.2012 New York

Při přestupu v New Yorku jsme měli asi 8 hodin času. Jelikož je JFK jen hodinu od Mannhattanu, podnikli jsme rychlou návštěvu.
Za těch pár hodin jsme prošli od Central Parku až po Žehličku a nazpátek. Slupli jsme jeden hnusnej drahej hot dog a dali si pořádný kafe do kelímku jako místní.
Moc se mi líbili žlutý taxíky a odpočinkový zóny na větších náměstích. Nakoukli jsme i do Macy´s - největší obchoďák v NY. To bylo jako dráždit kobru bosou nohou :).

I tady už začíná jaro, po městě maj vysázený květináče s tulipánama a narciskama.

Habla usted espanol? Mluvite spanelsky?

Za par dni bude pokracovat dalsi z nasich cest. Tentokrate Stredni Amerika. Zaciname v Mexiku - pak Guatemala - Belize - Salvador - Nicaragua a odletame ze severu Costa Ricy.

Bude to perne, bude to dlouhe, bude to zabavne a budou to prazdniny na ktere se uz dlouho tesime.

Stay tuned !

12.1.2011 KUALA LUMPUR A ODLET

Balení, přesuny, poslendní nákup dárků, poslední bakso, zamáčklá slza a sbohem tropické oblasti jihoýchodní Asie.

V blízké době doplním pár rad a tipů na cestu.

9. - 11.1.2011 PENANG, KEK LOK SI TEMPLE, FRUIT FARM

Ostrov o rozloze 285km2 přezdívaný "Perla orientu", s hlavním městem Georgtownem jehož některé části města jsou pod záštitou UNESCO. Nejzajímavější je právě Chinatown, čínská čtvrť a Little India - indická čtvrť. Ta první nás po příjezdu spíš šokovola uřvaným čínským obyvatelstvem. Krom téhle malé části s původní atmosférou je ostrov velmi rozvinutý, plný výškových budov, hotelových komplexů a luxusních vil.
Kamarád pracuje v jednom z nejlepších komplexů a tak jsme se dostali, my baťůžkáři, mezi bohaté floutky a důchodce z Evropy a Austrálie.
Náležitě jsme si to užili a večer dorazili k němu do vily, kterou má k dispozici se svojí ženou. Ukázali nám noční market s jídlem, pivo Tiger - hurá změna a místní speciality.

Druhý den byl ve znamení našeho oblíbeného moto výletu kolem ostrova. Cesty jsou o dost lepší, bez děr. Kdyby člověk neprojížděl deštným pralesem, připadal by si jako v Německu.
Zajímavá byla farma na tropické ovoce a možnost ochutnat téměř všechny druhy, které se v Malajsii vyskytují.Želený šťavnatý pomeranč, obří jakfruit, máslovitou papáju, kyselý starfruit a další jejichž jména už si nepamatuji a v podstatě jsou to druhy, které se do Evropy ani nedováží.

Další zajímavost, kterou jsme navšítvili je most spojující pevninskou Malajsii a ostrov Penang. Má 13km (!) a v tuto chvíli stavějí další, jež más spojovat letiště přímo s pevninou. Měl by mít 20km, tak jsme si říkali, kam se hrabe Lahovická estakáda na novém obchvatu Prahy.

Nejúchvatnějším místem ostrova je chrám Kek Lok Si Temple, na který jsme narazili tak nějak náhodou a dlouhou chvíli jsme si říkali, co to na tom kopci je za divnou stavbu. Je nejenom obrovský ale i krásný. V první řadě člověka zaujme obří 30m stojící bronzová socha budhy Kuan Yin s nově budovanýn přístřeškem proti dešti.
Ve spodní části chrámového komplexu se nachází pagoda plná sedících dřevěných budhů v enormní velikosti. Sál ani nevypadá, že by měl být něčím speciální. Projdete obchody s cetkami, které jsou všudypřítomné a najednou se v zastrčené části objeví hala s těmito sochami. Mniši k tomu pouští budhistickou meditační hudbu a když jsem do hlavního sálu vešla, byl to nezapomenutelný zážitek. Klid, ticho, tyhle obří sochy a pokora.
Tento chrám je největší budhistický chrámem v Malajsii. Jde o dávnou odnož čínského budhismu, který je v Malajsii zakořeněn. Chrám byl postaven v roce 1890 z peněz místní početné čínské komunity.

Večer jsme zakončili s Tigrem u Číňana na krevetách. Mńam.

8.1.2011 SURABAYA Indonesie - PENANG Malajsie

Další z přesunů, tentokrát jeden z posledních. Chytli jsme noční vlak Jogja-Surabaya odkuď odpoledne letělo letedlo do Malajsie. Skoro 24 hodin na cestě se na nás podepsalo, když jsme se zpožděním přiletěli do Penangu. Město bylo téměř plně obsazené, tedy aspoň ty levnější hotely a 11 večer. První dojem z Chinatown jsme neměli moc dobrý, řvoucí málo šikmoocí číňani s nedobrým jídlem na ulici. Trochu šok, nikdo se neusmíval, všichni ječeli a rozhodně na ně nebyl pěkný pohled. S láskou jsme vzpomínali na bakso od našeho chlapíka z oblíbeného warungu a jeho snahu nám něco říct.
Trochu šok.
Populace mnohem bohatší než v Indonésii, angličtina bez problémů ale chování k sobě strašné. Mě to upřímně zaskočilo. Náš první dojem potvrdil i kamarád, který pracoval rok v Jakartě a teď je tady v Penangu.

1.1.2011-6.1.2011 PARANGRITIS BEACH, DEPOK BEACH, KOTA GEDE, ZOO, BIRD MARKET, SOLO

Během několika dní, které jsme strávili v Jogje jsme podnikli pár výletů, na motorce, pěšmo nebo vlakem. Dostali jsme se do správného cestovatelského režimu, že jsme ani nevěděli kolik dní uběhlo a jaké je datum, natož který den. Dny nám zpestřovali různí cestovatelé, které jsme náhodně potkávali. Místo psaní o cestování jsme tím žili.
Po pár dnech v Jogje, když už jsme se chtěli přesunout na veleznámou Mt. Bromo, jsme zjistili že díky silným dešťům je cesta zavřená.
Zůstali jsme ještě pár dní, vůbec nám to nevadilo jelikož jsme se spřátelili s majitely homestaye a proplkali několik večerů, požádala jsem Dewi o lekci vaření, kterou jsme uskutečnily druhý den. Dny plynuly rychle jak voda .

V ulici jsme pravidelně chodili ke stejnému warungu, kde se smáli že sníme tolik smažených banánů a placek. Číšník v oblíbené hospodě už nás zdaleka zdravil, mimochodem první indo gay a becakisti (kolorikši) už věděli že s náma nepochodí.
Pravidělně jsme zmokli každé odpoledne, bouřka přišla většinou mezi 13-15 hodinou, kdy se strhla děsná průtrž. Během pár minut bylo vody po kotníky. Za dvě hodiny už ovšem nebylo poznat, že tak strašně lilo.




PARANGRITIS BEACH, DEPOK BEACH
Navštívili jsme nejbližší pláže dobře dostupné z Jogjy. Překvapily nás tmavým pískem, neuvěřitelně rozbouřeným mořem a vichrem. Voda byla poměrně teplá, ale jinak pláže špinavé a protože byl svátek, tak i plné lidí. Parangritis je svatá pláž, kde se konají různé obřady. V tyto dny se zde jen bavili místní a k svatému místu měla daleko. Místo pěkné, ale zničené přelidněností a příšerným chováním místních k životnímu prostředí.




KOTA GEDE
Věhlasná oblast v Jogje na koupi střírbných šperků. V této čtvrti se nachází spousta malých manufaktur a prodejen štříbrných šperků z filigránského stylu. Záškodnicky jsme se přidružili k dánské skupině důchodců na výletě a dostali se i do výrobny. Všechno je to ruční piplavá práce a hodiny s pinzetou nad kousky stříbrného drátu, jež se vkládá do větší konstrukce.
Na konci téhle čtvrti jsem se zamilovala do stánku s "pookies". V horkém stavu neuvěřitelná dobrota. Jednoduchý systém a pravděpodobně i recept čerstvého pečeného piškotu s čokoládovou rýží... mmm. Chlapík se mi smál, že jsem přišla asi 5x. Bohužel nic podobného už jsme jinde nenašli.




ZOO
Jogjská zoo je velmi zajímavá přístupem k interakci člověk - "divoké"zvíře. Jednak zvířata nemají moc velký výběh ani zeleně, durhak se o původním prostředí nedá ani mluvit. Všechno vynahrazují vybetonované ohrady s brouzdadlem a případně přístřeškem. Místem se v mnoha případech hodně šetřilo. Ovšem nejzajímavější je téměř minimální hranice mezi návštěvníkem a zvířetem. I nebezpečný hroch byl umístěn tak, že se ho děti mohly téměř dotknout. Nehledě na to, že mnoho ze zvířat lidi i krmily.
Asi nejhůř na tom byl tygr bílý, který obýval celu 2x3m. Chudák, chodil tam nervózně pořád dokola. Specialitou byl varan komodský, který žije endemitně pouze na ostrově Komodo. Ostrov je vzádlen několik dní na lodi od Lomboku, tedy dost daleko na to aby je člověk viděl. Varani jenom spali a byli téměř kamenní. Od čechů z Bali víme, že je vcelku zázrak, když se hýbou ve volné přírodě. Jsou to takové obří ještěrky, příklad gigantismu, jak jsem se dočetla.


BIRD MARKET
Tradiční ptačí trh se koná každý den. Sice jsme nepobrali, kdo si to množství holubů, kavek, špačků, sov a jiných druhů kupuje, ale návštěva stojí za to. Prodávají se i leugáni, ještěrky, štěnata, králíci, kuřátka, hnojivo, žrádlo a klece a kdoví co ještě.

SOLO
Menší město než Jogja vzdálené asi hodinu vlakem byl náš celodenní cíl. Trochu nás zklamalo, protože kromě paláce s podivnou výstavkou předmětů z cest sultánovy rodiny a jednoho zajímavého antique marketu nemělo vůbec nic. Market jsme prolezli zleva zprava a všechno okukovali několikrát. Zkoušeli jsme smlouvat, ale s prodavači je to v Indonésii horší. Žádná dramatická hra jako v Indii, nebo dlouhý dialog, občas až suché:
A:"ó mister levněji už to nejde, bankrot bankrot"
"za tu cenu; si to nechte, nechci to"
A:"ó moc špatný obchod, poslední cena 100"
"moc drahý, moje cena 50"
A:"tak přidejte, vždyť jde jen o pár tisíc, moje cena 90"
"můžu jenom trochu přidat, nejsem bohatej američan, 60"
A:"ó mister, to né, bankrot, poslední cena, ale poslední 85"
"ne ne, za 65 si to vezmu hned dva"
A:"tak si to vemte za 85"
"moje cena platí, vaše cena je moc vysoká" a po nějaké chvíli vyčkávání odcházím, často to dopadne tak, že odejdem a obchod se nekoná

Asi když nechceš, tak nechceš.

V Solu jsme zašli i do kina na vtipný indo film pro teenagary. Bez titulků, ale tak jednoduchý děj, že to překlad ani nepotřebovalo. Mladá muslimská holčina jela studovat do Austrálie angličtinu a potkala nevysválanýho indonésana do kterýho se zamilovala. On byl prevít, takže se nemodlil, pil pivo a vůbec se choval dost povýšeně a arogantně. Naše kladná hrdinka mu dala příklad, že správný muslim nepije a chová se k lidem pěkně. Skončilo to šťastně, jak jinak. Dal jí nakonec pusu na čelo, což byl vrchol filmu. No a jestli neumřeli, žijí tam dodnes :) a pohádky byl konec.

NÁKUPY
V Jogje se výborně nakupovalo. Jedna prodejna vedle druhý s batikou a všemožnýma ptákovinama. Báječně se dají nakoupit doplňky do bytu, dřevěné mísy, batikované závěsy a tak. Co se ovšem koupit nedá jsou evropské velikosti košil. Jejich indo řada končí velikostí 3L, což je asi naše M nebo L. Takže téměř nepoužitelné. To samé je se sukněma, který měly pěkný vzory. Krátká pro místní, byla krátká až moc, nebo pro dlouhá pro místní mi končila v půli lýtek. Standartně jsem větší než průměrní chlapi, dokonce mívám i širší ramena než oni. Standartní indonésan je hubený šlachovitý chlapík kolem 160cm, 60kg i s postelí :)

31.12.10 BOROBURUR, MT. MERAPI a Silvestr

BOROBUDUR
Kousek od Yogyi se nachází největší budhistický komplex v Indonésii, největší 3D mandala na světě známá jako Borobudur. Vyrazili jsme tam na mopedu už v 5 ráno, abychom stihli východ slunce. Bohužel byly mraky a poslední 3 patra (nejznámější) jsou rekonstruovány a očišťovány po výbuchu sopky Merapi z října 2010.
Nás velikost trochu zklamala, protože jsme čekali něco enormního. Prostě jsem si to vysnila ve velkém měřítku. Když se na to dívám s odstupem času, chrám má opravdu úctyhodné rozměry. Základna 118m na 118m, asi 2mil použitých kamenů, 504 soch budhů. Borobudur přežil ničivé zemětřesení z roku 2006, bombové útoky, mnoho erupcí nedaleké sopky Merapi a války. Počátek stavby byl kolem roku 750, až ale kolem 1815 poničené svaté místo začali čistit dánové (tehdejší kolonisté). Poslední masivní rekonstrukci provedlo UNESCO v roce 1983, aby se chrám sám do sebe nepropadl. Každý kámen odebrali, označili, očistili, udělali nové základy a vrátili na původní místo.

Chrámem se má procházet od východu po směru hodinových ručiček až po další světovou stranu a pak a vždy o úroveň výš, tzv. průchozí mandala. Horní část se 72 sedícími budhy pod poklopy zvonů symbolizuje nirvánu a nekonečno.
Ve všech úrovních jsou reliéfy plné příběhů ze života Budhy nebo příklady pro věřící. Průvodce nám jich pár popsal, a rozhodně nejsou mimo mísu i po třinácti staletích. Rozdělení rolí v rodině, zdravý přístup k výchově dětí, měnící se úlohy člověka v průběhu života, rovnováha mezi dáváním a braním a dalším.
Velmi poutavé... průvodce doporučujem.



MOUNT MERAPI
27km od Jogji, přesně od Sultánského paláce. Naposledy chrlila někdy o Vánocích, ničivé erupce proběhly 26 října 2010. Když jsme se k ní blížili, čekali jsme skázu naprosto všude, vybydlené vesnice a další obrázky z katastrofických filmů.
Nic takového jsme nenašli, a to jsme projeli okolí od jihu až po západ. Až poté jsme se dozvěděli, že skáza byla na východní straně.
Všichni v západnní části už pracují na obnovení koryta řeky, obdělávají svá políčka, vrstvu prachu sundali a jedou dál. Evidentní problém je s pitnou vodou, veškerá je kontaminovaná. Ve vesnicích se tak nacházejí velké oranžové barely s vodou na každém kroku. Bohužel jsem nikde nenašla informace jak jim pomoct, kromě toho že jim dá člověk peníze. Místní neumějí anglicky, takže jsme se nedozvěděli jak by se mohl člověk zapojit.
Pan domácí nám vysvětlil, že tolik lidí zemřelo (300), protože svatý muž té dané oblasti se vyjádříl že není třeba se obávat a evakuaci nepodpořil. Sám zůstal doma, tak jako i spousta dalších, kteří ho následovali.
Na úpatí hory je vidět jasně oblast kam až došel požár, avšak i ta spálená část už žačíná pomalu zelenat. Také všechny palmy jsou polámané od horkého sopečného prachu. Na políčkách už znova pracují místní, protože vrstva prachu je skvělé hnojivo. Prý se i prodává a velmi to draze do jiných koutů Jávy. Mě překvapilo, že je to šedý jemný prášek ve vrstvě asi 3-5cm.
Merapi prý chrlí každé dva tři roky, tentokrát nechrilila už několik let a proto byl výbuch tak silný.


SILVESTR
Odpoledne jsme se nachomítli kousek pod Merapi do jedné vesnice, kde probíhala muslimská oslava nového roku. Přijali nás s řehotem, hlavně na mě se dívali zvláštně. Pod velkými stany probíhala jakási estráda místní kapely a žen lidových baviček. Osazenstvo se chechtalo, když vyprávěly pravděpodobně něco vtipného ze života. Občas to dámy proložily "Aláh akbar" zpěvy. Místní nás uvítali, pohostili, ale nenašel se nikdo, kdo by uměl aspoň špetku anglicky. Po dvou hodinách ukrutného lijáku jsme se vydali směr Jogja. Zpátky do kultury, které aspoň trochu rozumíme.

Silvestrovský večer proběhl tak, že všichni vyšli do ulic Yogyi a koukali na odvážlivce, kteří koupili pár rachejtlí. Všichni si vše si zaznamenali do svých mobilů. Ani se veřejně neodpočítávalo, jen celá Malioboro byla plná místních. Oslavy bez šampaňského a kapky alkoholu. Pro nás zvláštní zážitek. Po půlnoci se dala masa lidí do pohybu.