18 května 2012

Z Belize do Hondurasu








Zatím náš asi nejnáročnější cestovatelský přesun. Začali jsme na Tabacco Caye v neděli (nejhořší den na cestování, skoro nic nejezdí ale nemluví se o tom), v 8 ráno malou bárkou, co nás vzala do Dangrigy. Odsuď busem do Punta Gordy (4.5 hodiny kodrcání), pak přeběhnout do přístavu na loď do Puerto Barrios do Guatemaly. Loďka jela záhy a byla poměrně rychlá, nicméně takže jsme v Guatemale byli okolo 14hod. Ačkoliv Honduras, co je asi 30km daleko v neděli moc nefachá a tak toho místní guatemalský koumáci chtěli hned využít. Tvrdili, že nic nepojede, že se nikam nedostanem, a jediná cesta je vzít si jejich ukrutně drahého taxíka, abychom stihli poslední autobus. My si ho vzít i chtěli, ale cenu kterou pupkatý taxikář požadoval jsme ani neměli.
Na mole jsme odchytli dalšího jediného cestovatele, který chtěl jako my do Bay Island – na ostrov Utila. Ten klučina byl totálně ztracenej, bez peněz (!) jen s kreditkou která mu nefungovala už v Belize a bez znalosti španělštiny. Což jsme ale zjišťovali až postupně. Nakonec se našel jeden taxikář, kterého místní pupkáč nestačil zlanařit, aby nám to za míň než 210Q nedával. Uhádali jsme to na 150Q, částka to pro nás byla zásadní, jelikož jsme v cash více místní měny neměli.
A pryč od toho hnusného tlustého pořvávajícího obírače. Ještě za náma nadával. Tak slizkýho člověka jsme tu dlouho nepotkali.

Nicméně vyhráno nebylo. Na hranicích po nás chtěli v Hondurasu zase nějaký šušně na příchodu. (Šušně řikám obecně místní měně, neb se mění tak často, že kdo si to má pamatovat.) Šušně jsme neměli, ale ukecali jsme to na USD, což není obvyklé a podařilo se. Pak jsme přešli plůtek a nápis Bienvenido a Honduras. Jakože vítáme cizince . A pasoucí se krávy a kolorit posedávajích podivných individuí. Totálně mimo civilizaci, jen jedna silnice, pár stánků, horda tmavších místňáků a podivná atmosféra ve vzduchu. Vůbec se nám tam nelíbilo a naštěstí asi za půl hodiny jel autobus. Říká se tomu CHICKEN BUS (doslovně kuřecí autobus:), starý vyřazený americký školní bus, jehož zenit byl asi tak před 50 lety brázdící kodrcavé silnice s malými tvrdými lavicemi ověnčen pořádně nápisy a květinami a samolepkami a nápisy jako Ježíš žije, nebo Jehova ja můj pán – podlle toho v co daný řidič věří.
Tak do tohohle autobusu se po cestě narvalo asi 100 lidí a jeli jsme asi 4 hodiny v ukrutným vedru. Ten náš ztracenej ňouma seděl dlouho na sedadle sám, než jsme mu řekli aby ty stojící matky s dětma nechal sednout, když si nestačil všimnout. Nelíbilo se mu to, ale možná by ho ukamenovali. Před koncem jedna velmi tlustá žena dostala hysterickej záchvat a řvala tam na půl autobusu. Prostě zážitek.
Nicméně dobrodružství pokračovalo. Dojeli jsme do města Puerto Cortes. Úplně nejhnusnější místo zatím na našem výletě. Všude na plotech ostnatý dráty, podivný lidi…. Hotel byl hned za rohem, což bylo super. Zde by mohl příběh skončit kdybychom jeli sami, nicméně pokračoval, neboť náš spolucestovatel si šel vybrat peníze aby nám doplatil sekeru za poplatek při vstupu a bus. Najednou zjistil, že mu bankomat nic nedá a to co měl už použil. Neměl u sebe ani žádný dolary – že prý nic cach nenosí.
Začalo několikahodinové zkoušení kontaktovat jeho banku – nutno podotknout s naším notebookem, protože on si nic takového přece do Střední Ameriky nebude brát. Připojení téměř nefungovalo, telefon na recepci pouze telefonáty přijímal, nejbližší budka byla někdě v parku o několik bloků dál, už se setmělo a rozhodně to nevypadalo, že bychom chtěli opustit zadrátované zázemí hotelu. Po neúspěšné instalaci Google voice, přes které by se mohl s bankou spojit, vyzkoušel i mail ale v 10 večer v neděli je to trochu mimo mísu. Asi po dvou hodinách kdy jsme byli už vyčerpaní, nenajedení, po celodenním drkotání se konečně poštěstilo a s bankou se spojil. Začalo pršet. Konečně jsme si mysleli, že jeho průser, který si chlapec způsobil sám byl vyřešen, ale bankomat mu zase nic nedal.
Šli jsme na večeři do PIZZA HUT co byla nedaleko. Byl zrovna svátek matek, což zde velmi slaví a celá pizzerie byla tak plná, že se stála fronta (!) na to se dostat ke stolu. No neuvěřitelný. Každopádně před tím americkým zázrakem stály skoro samý 4x4 nablýskaný káry. Rozhodně to nepřipomínalo standart vesnic, kterými jsme projížděli o pár hodin dříve. Takový ostrůvek bohatých.
Abych to zkrátila, nakonec jsme se najedli, chlapec šel ještě asi do 4 bankomatů, kde mu nakonec jeden něco dal a konečně jsme mohli jít spát.

Ráno na kodrcavý bus do San Pedro Sula, tam přestup na lepší bus do La Ceiby a pak čekání na brutálně předraženou (26USD) loď na Utilu. Při čekání na loď potkal chlapec své spoluobčany a hned se trhnul. Skoro ani neřek čau. Vlastně nám ani nechyběl.

Aspoň jsme z něj vymámili tip na super potápěcí centrum, kde jsme se nakonec ubytovali.

TIP ! Mnohem lepší cesta je z Belize přímo do Puerto Cortes lodí z Placencie 1x týdně v pátek tam a nazpět z Hondurasu do Belize v pondělí. Člověk si ušetří šílenou 2denní cestu.

1 komentář:

  1. Hustá historka! Něco pro pobavení:
    Vítáme naše cizince! Tady hotel U Supa, hotel u mě. Musíte Edu omluvit. Je to prostý pobíječ much. Flájbój, jak říkají Angličani. Flájbój Eda...... :D
    Máme pokoj s ramínky a bez štěnic, bez ramínek a bez štěnic a bez ramínek se štěnicemi :D

    OdpovědětVymazat